O slovech a lidech: Přítomnost

Milí čtenáři, protože nesmírně rád přemýšlím, a to zejména o jazyce a vůbec tak nějak všeobecně, rozhodl jsem se zahájit něco jako seriál svých textů vypovídajících o slovech a o tom, jak tato slova souvisejí s lidmi. Rozhodně se to ani nepřiblíží např. Čapkově Kritice slov - tu knihu mám rád, je boží! - ale jsme přeci na blogu a doufám, že zase tak špatné čtení to nebude. Tento (první) text jsem napsal ve vlaku a až pak mě napadlo, že bych v tom mohl pokračovat a snad i budu; a možná taky vůbec ne. 

---------------

PŘÍTOMNOST (text č. 1)

---------------

Jedu pomalým rychlíkem, pozoruji čistou krajinu za špinavým oknem a zaznamenávám přítomnost pro potenciální recipienty zaznamenané minulosti; mé minulosti. Právě tímto textem, který zrovna teď čtete. Zkrátka, píšu, abych psal. Poslouchám Djawadiho soundtrack z Game of Thrones a monitor notebooku se pod vlivem slunečního svitu stává neviditelným; alespoň konečně svítí! Řekl jsem, že zaznamenávám přítomnost?

Jak se vlastně zaznamenává přítomnost? A jde vůbec jakkoli zachytit?  Co je to přítomnost? Je řeč o stavu světa v právě této chvíli (ta chvíle už je pryč!), anebo o všem, co je jakýkoli jedinec sto vnímat nyní a pouze nyní? Co se týče možnosti první, dosti pochybuji o její uskutečnitelnosti; což částečně platí i o té druhé. Ale dobře, řekněme tedy, že se pokusím (za)chytit přítomnost.

Spolucestující se hádá s revizory o platnosti své jízdenky, jeho žena zírá z okna a jejich dítě
mi šlape na nohy. Závěs od okna dotyčným bičuje obličeje, což si očividně užívají. Především dítě! Začíná poskakovat radostí a stále mi šlape, respektive nyní již skáče na nohy.

No a je to tady, sotva jsem začal, přítomnost se mění a je fuč a ta tam a nevím, co ještě! A to stačila jen projevovaná radost z proudícího vzduchu a její následky, abych tu změnu zřetelně pocítil.

Přítomnost je všude kolem nás a zároveň není vůbec nikde. Jakmile na ni chceme zareagovat, reagujeme již na minulost, přičemž se obáváme, jaké důsledky to bude mít v budoucnosti. Přítomnost je (stejně jako současnost, realita, aktuální dění aj.) doslova smyšlený blud označující neoznačitelné; vykonstruovaný proto, abychom se nezbláznili při pomyšlení na to bezčasí kolem.

(Zdůrazňuji, i když v závorce, že nechci být ztotožňován s tím bláznem, jenž toto píše/napsal; jeho a mé názory se lehce liší. A vůbec, rozlišování nás dvou objasňuje zamotanost celého textu. Jednoduše předstírejte, že přijímáte dělení na autora a vypravěče jako dvě zcela odlišné persony a následně za toho magora považujte vypravěče, já jsem autor. Rozumíme? To se mi ulevilo. Pokračujeme...)

Co dále lze vypovědět o přítomnosti? Vezměte si politiky. Co většinou zdůrazňují? Támhleti to udělali všechno špatně a my bychom to byli bývali udělali stokrát lépe, případně to teprve uděláme. Ale dělají něco? Právě teď? (Samozřejmě, že dělají, ale vy určitě chápete, jak to myslím.)

Ale to je jen základní přirovnání. Zaměřme se přímo na nás. Také my si povídáme o tom, co se stalo, kdo s kým, kdo kam a proč; co jsme tohle a co jsme támhle. A co budeme? Kde budeme? Co vůbec s námi všemi bude? Minulost vs. Budoucnost, 1:1, prodlužuje se...

Když tak kdokoli z nás sedí se známými v kavárně či v hospodě nebo s rodinou na zahradě, povídáme si někdy o tom, že jsme? Že právě teď jsme spolu a že je to skvělá zábava? Prožíváme nějak zvlášť přítomnost?

Možná se pletu v tom, že přítomnost zachytit (chytit, uchopit, dotknout se jí a VYUŽÍT ji) nelze, ale jsem si sakra jistý, že většina lidí se o to ani nikterak zvlášť nepokouší. Mnozí a zejména mladí lidé dnes sice říkají, že „žijí přítomností“ - omlouvám se, dnes se už přece říká „žít přítomnost“, nikoli „přítomností“ - ale význam této fráze bych přeložil asi tak, že je nezajímá minulost, nezajímá je budoucnost a v podstatě je nezajímá vůbec nic.  

Soundtrack dohrál a já se loučím.