Kde je hudba?

K napsání tohoto článku mne přivedla moje dlouhotrvající averze k mnoha současným tvůrcům "hudby", které nemohu vystát. Hned na začátku musím uvést, že toto je pouze můj osobní pohled na dnešní hudbu. Můj názor, za kterým si stojím.

Bylo by také vhodné, kdybych napsal něco o sobě a o svém vztahu k hudbě, než budu pokračovat. Hrál jsem 8 let na housle a 5 let na klavír. Poslouchám však především komerční punk (Blink 182, Green Day, Sum 41, Good Charlotte a mnoho dalších). Nemám rád reklamy a časté vystupování skupin v médiích za účely jinými, než jsou ty, spojené s hudbou. Jednoduše zkrátka miluji tento styl, kde je spojen dobrý zpěv, melodičnost a také rytmus, který podporují bicí. Miluji to, jak si dokázali Blink 182, Green Day, Offspring a jejich nástupci dělat ve svých klipech šprťouchlata ze společenských a politických problémů. Punk-rock mi zkrátka vždycky zvedl náladu svou převážně pozitivní melodií, která dovede také zvýšit adrenalin. Naopak, nesnáším hip-hop a veškerou hudbu, kde se mítso zpěvu a hry na nástroje jen mluví a mává rukama. Snesu všechno, metal, dance-music, pop a všechno ostatní, když to má svoji kvalitu. Pouze hip-hop a techno zkrátka nesnesu. Nechci se ale bavit o samotné hudbě, jelikož respektuji vkus ostatních.

Víte, když jsem byl malý, asi především díky otci jsem často slýchával kazety s písněmi skupin Beatles, Bee-Gees a ABBA. Sám jsem poté objevil Queen. Jestli si tohle čte nějaká náctiletá slečna, ovlivněná dnešní propagandou současné populární hudby a s ní spojené módy, jistě si řekne, že jsem "loser", když dokážu poslouchat takové vykopávky. Právě tvorba těchto skupin je však pro mne vrcholem populární hudby. Jejich písně jsou úžasně melodické a rytmické a téměř všechny mají parametry opravdových hitů.

V dnešní době se mi také spousta nových písní líbí a rád vyhledávám nové hity, přesto však, alespoň z mého pohledu, dnešní hvězdy z MTV těží především z módy a chvilkového pobláznění mladé části publika chytlavými rytmy. Co se však textů týče, jsou velmi prázdné a slabé. Je sice hezké, když vám v klipu k písni poskakuje půl tuctu polonahých krásných slečen nebo si tam nagelovaní mladíci vylévají svá srdce pro třináctileté holčičky u televizních obrazovek, které mnohdy vyplácají celý kredit od maminky, aby podpořili svoje mediální miláčky v hitparádě pomocí posílání sms, avšak já patřím do té skupiny posluchačů, kteří se chtějí bavit hudbou a ne pozorováním krásy protagonistů. Když vidím v klipu First Date od Blink 182, jak odpálený baseballový míček vletí slečně s rovnátky do špic u kola a ta následně sletí z kola jako hruška, rád se od srdce zasměju, ale opravdu nestojím o sledování klipu, ve kterém se nějaký vychrtlý nadrženec v bílém oblečku pro transexuály, se svojí tváří, přepudrovanou a s kilovým nánosem make-upu, snaží celému světu ukázat svoji lásku k nezletilým slečnám. Toto mi zkrátka na dnešní hudbě hodně vadí, stejně jako hip-hopeři, kteří se snaží všem dokazovat, jací jsou neposkvrnitelní kingové ulic se svým o několik čísel větším oblečením. Měl bych asi také napsat, i když punk-rock je "můj", že i punkeři to někdy přehání z piercingem a mnohdy i oblečením, ale alespoň nechodí(me) jako po klistýru, aby(chom) byli in.

Zkrátka, jak říká můj táta: "Co to zase v tom rádiu hraje? Kdyby radši poslouchali Beatles. To jsou písničky, který zná každej i po půl století, i když se to mladým třeba nelíbí, znají je. Na tuhle blbost si ale za rok nikdo nevzpomene, to ti říkám." Většinou má pravdu.