Konec Ramadánu 2015 v Birminghamu

Předeslal jsem, že budu psát k tomuto tématu pouze svoje vlastní zážitky. Pouze a jen skutečnosti, které jsem spatřil na svoje vlastní oči, nebo se mě osobně dotýkají a staly se tam kde žiji, nebo kde jsem žil.

Minulý týden se mi do ruky dostalo prohlášení, pardon přesněji: „Výzva médiím: přestaňte šířit strach z uprchlíků“.

Kongres žen zde v této výzvě oslovuje média a znepokojeně na ně apeluje, aby média neupředňostňovala podporování nenávisti vůči určitým osobám, aby média neradikalozovala českou společnost, aby šířila informace o Češích a nebo Češkách, o lidech kteří opustili svoji rodnou zem a využila příběhy úspěšných imigrantů a imigrantek žijících na území České republiky. A v neposlední řadě, aby důsledně moderovala (jak krásně lze pojmenovat cenzuzu) diskuze a odmítala diskutéry a komentáře, kteří zřejmě nebo pravděpodobně, nesdílí onen správný úhel pohledu.

I zamyslel jsem se nad tím, jak já osobně žiji, co já sám mohu nabídnou. A překvapeně jsem zjistil, že ano. I já mohu nabídnout pár příběhů, nebo spíše postřehů, které jistě ony paní rady uvítají, neboť jsou přesně to, po čem ony volají.

Mám známého, který je dokonalým příkladem integrace imigrantů do české společnosti. V České republice podniká a žije dlouho. Na rozdíl od toho, co se o nich povídá, tento pán skutečně platí daně, zaměstnává několik desítek svých krajanů, jeho děti i on mluví skvěle česky. Vystudoval v Československu strojní inženýrství, i když pravda dnes se věnuje své realitce, své hospodě a restauraci, svým obchodům. Seznámili jsme se v Teplicích na fotbale, kam on pravidelně přispívá nemalou částkou. Líbí se mu fotbal, má rád dojít si zafandit, dát si na stadionu teplé pivo a studený párek (jak říká). Jeho paní mě, i jiné „domorodce“ z České republiky, zvala na tradiční vietnamské svátky, jeho dcerku jsem doučoval angličtinu, a byl to první člověk, který mě po návratu z Austrálie v České republice vítal. Ale pravda, nevím zda je přesně on, onen příklad, po kterém ony paní volají. Nemá a nikdy neměl nataženou ruku, nikdy neprosazoval svoje práva, a jeho celá rodina celý život jen maká a dře.
Toto paní chtěly slyšet jako příběh integrace imigrantů, kteří budou přijímáni do České republiky? No nevím, nicméně toto jsou fakta.

Potom jsem zde já. Opustil jsem svoji rodnou zem. Ale než mě někam přijali, musel jsem mít vízum, doložit svůj čistý trestní rejstřík. Doložit, že mám dopředu zaplacenou školu. Doložit, že mám jako student minimálně 1.000 australských dolarů na měsíc pobytu (to, abych nezůstal nikomu –tamní sociálce „na krku“, kdyby mě vyhodili ze školy), dokládá se to pravda jen na 6 měsíců, potom již člověk nemusí. Musel jsem se naučit dobře jazyk, znát zvyklosti, morálku, etiku a zákony. Za vlastní peníze si zaplatit školy v Sydney a Londýně. Nikdo mi nic nepardonoval kvůli tomu, že jsem imigrant. Naopak, musel jsem prokázat, že jsem přínosem pro společnost. Musel jsem si sám nalézt práci, bydlení a platit daně. Musel jsem být lepší než „domorodci“ ze zemí kde jsem, žil a nebo žiji. Musel jsem se začlenit. Musel jsem se integrovat.
Ale ruku na srdce, jsem já onen příklad integrace, po kterém paní tolik volají? Pochybuji, asi ani toto není to přesně to, co by chtěly slyšet.

Ale k tomu, o čem je ten nadpis. Žiji a pracuji ve Velké Británii, v Birminghamu. Pro sluníčka je to město vysněné, tedy MĚLO by být. Podle zdejší  »Birmingham City Council« zde žije – a zde prosím pozor, tyto statistiky jsou ve Velké Británii oficiální, povoleny a legální -  57,9 % bílých obyvatel (z toho 53,1 % bílých Britů), 26,6 % Asiatů (zde si rozhodně nepředstavujete Japonce), 8,9 % černochů, 4,4 % lidí smíšené rasy a 2,2 % jiných (jihoamerických indiánů atd.). Každopádně z toho je patrné, že přes 40% obyvatel Birminghamu jsou imigranté. Obávám se však, že město samo nevypadá již jako tradiční Britské město, spíše jako mulitkulturní mix. Ne, že by jste zde již nepotkali hezkou blondýnku, ale máte mnohem větší šanci potkat ženy zahalené v nikábu, nebo i burce. Skutečně, divili by jste se, kolik zdejších žen nosí onen závoj přes obličej, a zůstává jim pouze onen průzor pro oči. Jinak jsou zahalené.
Město zatím nekolabuje. Pravdou je, že místní „sociálka“ má těžký problém, protože uživit tolik „potřebných“ je téměř nad její možnosti. V Británii se počíná mluvit o Birminghamu jako o „zlém snu“, a je již teď v podstatě dáváno, a dokonce i při rozmluvách v parlamentu, jako varovný příklad, jak rozhodně ne! 

Britská televizní společnost Channel 4 natočila, již více než před rokem, a zveřejnila celou sérii dokumentů nazvanou „Benefit street“. Ostatně zde je celá série: Channel 4 - Benefit street.Jde o fakta, možná pro někoho nepopulární fakta, na která je nezbytné poukázat a nezahrávat je do autu. Pokud se pojmenují, a poukáže se na ně, je díky tomu učiněn první krok k jejich nápravě. A to právě Channel 4 udělala. Pojmenovala a poukázala na problém.
Bohužel ona „legrace“ je tak drsná, že skutečně diváky přechází humor. Z celé ulice kde se mluví 17ti jazyky, o téměř sto domech, dochází do práce pár lidiček, které lehce spočítáte na prstech několika rukou. Zbytek obyvatel je dle Channel 4 na sociálních dávkách, užívá drogy, krade značkové oblečení, pěstuje konopí na prodej, poflakuje se, věnuje se kriminalitě, obíhá okolo svých propadlých víz, aby mohli dále zůstat ve Velké Británii, atd.
Celá série je prý značně nevyvážená, diskriminuje tyto lidi a ukazuje je v nepříznivém světle. Je to prý důsledek toho, že ti lidé nemají práci, a nemají uplatnění, někteří prý dokonce neznají pořádně anglicky, a proto musí být posláni do škol a do sociálních programů určených pro integraci imigrantů.
Na Channel 4 bylo podáno prý 1700 stížností a podnětů k žalobě, za tendenční a nevyvážené zpravodajství. Výsledek byl, že Channel 4 neporušila pravidla.
Bylo konstatováno, že i když je pro diváky nepříjemné vidět, v jakém prostředí a jak lidé žijí, odráží tato série reálná fakta.

No a již se konečně dostáváme k tomu, že včera byl konec Ramadánu, a v zde v Birminghamském Small Heath Parku se hezky pomodlilo 70.000 zdejších muslimů. A jaké jsou to obrázky, na to se podívejte zde. Můžete si také oslavu konce Ramadánu v Birminghamu rozkliknout na přiloženém obrázku. 
Byla to největší oslava konce Ramadánu v Evropě.
Není na mě, abych hodnotil, to ponechám k úvaze vám, čtenářům. Zda toto je přesně příklad toho, co požadují ony paní z Kongresu žen, jejichž prohlášení: „Výzva médiím: přestaňte šířit strach z uprchlíků“, jsem na počátku zveřejnil.

Přeji hezký zbytek dne.

Václav Řehák