Křesťané v demokracii a pod vládou komunistické strany

Je zajímavé srovnat myšlenkové pochody a chování občanů v dnešní demokracii s chováním občanů před převratem 1989.

Občané, kteří zastávají opravdové, ryzí křesťanství, se ve své politické orientaci dostávají do komplikované situace. Stejně, jak tomu bylo za vlády revoluční, dělnické strany. Důvodů pro to je několik.

Základem křesťanství je víra v Ježíše Krista, která je založena na osobní svobodné volbě člověka respektovat Desatero a uvěřit, že Kristus je Božím Synem. Kristus je Bohočlověk, kterého lidi zabili, vstal z mrtvých a je věčně živý, zde přítomný a vládne světu.  Je králem světa a svou fyzickou přítomnost projevuje jenom těm několika málo lidem, které si vybral.

V dnešní, eurounijní demokracii, stejně jako za socializmu, je sociální nerovnost považovaná za nespravedlnost, ke které vede soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Vlastnictví je proto třeba nějakým způsobem socializovat a dosáhnout tak sociální spravedlnosti. Je tedy třeba, aby stát reguloval osobní svobodu člověka.  Přitom je zajímavé, že socialisté i dnešní demokraté orientují své úsilí o sociální spravedlnost hlavně na vlastníky výrobních prostředků a opomíjejí rozhodující činitele sociálních rozdílů, vlastníky finančního průmyslu.  Finanční průmysl je ten, kdo umí zneužít důvěru občanů ve svůj prospěch a generovat bezpracný zisk.

Demokracie je formou vládnutí, při kterém zvolení politici slibují svobodu a sociální spravedlnost. Svobodu ke všemu a pro všechny. Aby dodali své snaze zdání realizovatelnosti a opravdovosti, přicházejí se státní politikou multikulturalizmu a genderizmu. Tyto moderní instrumenty mají otevřít občanům cestu ke svobodě. Mají uspokojovat požadavky i minoritních skupin, a to i takových, které společnosti škodí, ohrožují její zdraví  (potraty, rozvodovost, drogové a jiné závislosti,...)

V této politicky demokratické kultuře se křesťanství nemůže dařit. Zodpovědný život křesťana vyžaduje, aby se dokázal rozhodnout, kdy musí říct státu „ne“ a kdy Kristovi „ano“. Demokracie však očekává, že se křesťan přizpůsobí, nebude společnosti překážet a otravovat její esprit. Křesťané jsou považování za zaostalé, druhořadé občany.

Státní snaha, zajistit všem svobodu a blahobyt, je samozřejmě nerealizovatelná.  Nerespektuje přirozený řád a nutně vede k tomu, že stát musí stále účinněji společnost regulovat a řídit. V očích občanů je stát zodpovědný za všechna společenská negativa: nízkou porodnost, nedostatečnou sociální péči, nezaměstnanost, nízké platy a důchody, .., do něj se vkládají naděje a přání. Stát nahrazuje jakýsi boží úřad, který má za úlohu eliminovat lidská pochybení. Historií ověřené Desatero je nahrazeno moderním multikulturalizmem, genderizmem s ochranou lidských práv.

Tato moderní změna nepřináší dnešním křesťanům, vůči bývalému socializmu, žádnou komparativní výhodu. Vládu jedné strany nahradila vláda finanční nomenklatury, která si chrání své zájmy obdobně agresivními postupy, jako si je chránila nomenklatura komunistická.  Křesťan stojí před stejně vážným problémem (možná větším než v minulosti), vyrovnat se s nařízením „podřizovat se autoritě vlády (je od Boha) a aktivně se postavit zlu“. Občan, který před Desaterem upřednostňuje multikulturalizmus a genderizmus, nebo socializmus, nemůže být dobrým křesťanem, ani tehdy, ani dnes.