V předchozím vyprávění doprovodili mileniálové svoji matičku na Luzný a po neznačených cestách zase zpět do Čech.
Nocoviště na Bučině bylo tradičně plné. Naštěstí na nás zbyla přijatelná místa. Děti zkušeně připevnily své plachty na ohrazení nocoviště, já vedle nich. Jinak, než po větru, to nešlo. Na Bučině fouká vítr téměř vždy. Na konci léta už je pořádně studený. Tarp je ze dvou stran otevřený, vítr jím profukoval jako komínem. Tušila jsem, že mi v letním spacáku horko v noci nebude. Navlékla jsem na sebe všechno, co se dalo. Vynechala jsem jen pončo do deště. I tak to byla noc plná vášní. Vítr cvičil s tarpem, každou chvíli jsme se vzbudila.
Ráno nám to všem vynahradilo. Vycházelo slunce, ve vzduchu byl cítit podzim, chystal se krásný den. V klidu jsme posnídali a vyrazili směrem na Knížecí Pláně. Zastavili jsme se na hřbitůvku i u zbytků kostela. Náhrobky s uraženými křížky. Pokaždé mě to nutí k zamyšlení.
Naše cesta se stáčela zpět na Kvildu. Jen jsem si to chtěla ještě trochu užít. Vzali jsme to nejprve po značených trasách a pak trochu zkratkou. Takovou trochu méně schůdnou. Pochopitelně mimo I. zónu. Po pěšinkách jsme seběhli k Pomníku převaděčům, přešli přes Teplou Vltavu a zašli se podívat na Františkov. Tam bývala za II. světové války podzemní továrna Messerschmitt. Pracovali v ní váleční zajatci, řada z nich tady zahynula. Jeden z pracovních táborů byl i u Pramenů Vltavy.
Dnes už tam mnoho k vidění není. Trocha pobořených zdí. Podzemní prostory jsou zasypány. Přesto je to častým cílem zvědavců, jako jsme byli my. Rozhodně je dobré dávat pozor, kam člověk šlape. Tady se dá k úrazu přijít snadno.
Raději jsme vyrazili do nedaleké restaurace. Rychle jsme dali oběd a uháněli zpět přes řeku a vzhůru do kopce. Po Vlasaté cestě už se nám šlo královsky. Jen jsme s dcerou vzpomínaly, jak jsme tudy šly v zimě na běžkách do kopce a jak nás předbíhali i důchodci. Žádné další, o něco delší, zkratky už jsem si nevymyslela a tak jsme byli v časném odpoledni u auta. Chtělo to ještě nějakou tečku za výletem.
Vyrazila jsem do Strážného, k panu Žákovi na zmrzlinu. To teprve byla ta správná tečka. Sladká.
Na zpáteční cestě domů jsem se při řízení auta kochala okolní krajinou a přemýšlela. Byla jsem vděčná, že jsme společně tuhle možnost od Osudu dostali. Děti byly bezvadní parťáci, vtipní, šikovní, byla radost s nimi jít. Už jsem věděla, že bylo správné jít tuhle cestu právě s nimi. Že to mělo být právě takhle. Navzájem jsme si dali to, čeho máme každý málo. Společně strávený čas.
Moje úvahy přerušila dcera: „Mami, neuvažovala jsi někdy o tom, že si budeš psát blog?“
Zahuhlala jsem nějakou neutrální odpověď.
Ve skutečnosti jsem o tom uvažovala už dávno. I kdyby to potěšilo, pobavilo nebo inspirovalo jediného člověka….. Dělalo by mi to radost.
Fantazie, ta potvora, mi podsunula představu. Sedím a píšu závěť: „Milé děti, odkazuji vám kvalitní genetickou výbavu, stárnoucího psa, kocoura a hodnotné literární dílo.“
To byla představa, které nešlo odolat! Hned po návratu domů jsem se pustila do psaní.
