Taky to máte někdy tak, že si nemůžete honem vzpomenout na nějaké slovo? Nebo výraz? Mně se to tedy občas stává. A přesně vím, kdo za to může. Můžou za to trpaslíci.
Kdysi jsem se učila, že za přenos informaci mezi buňkami můžou neurotransmitery. Představuji si je jako takové mrňavé trpaslíky, co běží mezi buňkami. Mají aktovky a v nich informace. Nebo mají za úkol vytáhnout ten správný šuplík s informacemi.
Tuším, že vědci je pojmenovali například jako Dopamin, Serotonin, Acetylcholin, Adrenalin a vůbec jim dali různá hanlivá jména. Je to totiž pro to, že netuší, že ve skutečnosti jsou to všichni Pitrýskové.
Znáte knížku pánů Rady a Žáka „ Příběhy děda Posledy“? Už je to dost dávno, co vyšla. Děda Posleda je zastáncem dětí a mládeže proti zlým duchům, kteří sídlí ve výchovných institucích. Protože jej profesoři Reálného gymnázia Zbyňka Šašecího mylně považují za zemského školního inspektora, podaří se mu v krátké době zavést převratné učební postupy. V knížce vystupují mimo jiné i trpaslíci –Pitrýskové – sídlící ve sklepení stařičké budovy gymnázia. Pitrýskové nosí vzkazy , ale taky dělají pěkné lumpárny. Pan Rada je nakreslil geniálně.
Jsem si zcela jistá, že tihle Pitrýskové jsou zodpovědní za mezery v mých jazykových znalostech. Jeden den v týdnu mám němčinu, druhý den italštinu. Jsem spořivá, nechci to flákat a opravdu se snažím alespoň trochu se na hodiny připravit. Jenže vysvětlujte to trpaslíkům!
Některé dny kmitají, až se jim kouří za patičkami. Panečku, to si vzpomenu i na slovíčka, o kterých jsem netušila, že je znám.
Jindy jim to trvá, úplně je vidím, jak dorazí k šuplíku s příslušným jazykem, táááhnou, vyndají nějaké slovíčko, hodí mi ho… Á… tak to nebylo ono. Jako když se mně nedávno učitelka němčiny ptala, zda mé děti mají hodně učení. Suše jsem jí odpověděla: „Nevím. Myslím si, že je to vaše zodpovědnost.“ To ji dost vyděsilo. Právem. Naše děti nikdy neviděla. Pochopitelně jsem chtěla říct, že je to „jejich“ zodpovědnost. Může za to ten trpaslík, co mi podstrčil špatné slovíčko.
Některé dny to tedy drhne hodně. Úplně vidím, jak někteří trpaslíci zmateně pobíhají, vráží do sebe, vytahují různé šuplíky a vyhazují slovíčka, která jim padnou pod ruku. Tak v italštině použiji slovíčko anglické nebo německé – k velkému překvapení vyučující - rodilé mluvčí. Nebo mi ti trpaslíci nabídnou klidně i slovíčka ze zaprášeného šuplíku s ruštinou! Nebo se jen tak plouží a krčí ramínky. Jako že dneska to tedy neklapne.
Přesně tohle se stalo kamarádce. Na gymnáziu ovládala matematiku jako když bičem mrská. Matikář si ji oblíbil, pohoda. Jednoho dne dostali studenti zadání písemky. Kamarádka zírala na papír s příklady a nic. Žádná myšlenka. Ani ťuk. Odevzdala prázdný papír. Matikáře málem trefilo. Myslel, že je to provokace. Těžko mu jeho nejlepší žačka vysvětlovala, že ji prostě nic nenapadlo. Jak já to chápu! Pochopitelně za to nemohla ona, ale trpaslíci!
Pokud jsou mezi vámi učitelé, mějte prosím pochopení pro naše trpaslíky. My se fakt snažíme. Většinou. Nám všem pak přeji, ať nám trpaslíci běhají, co jim síly stačí!
