Středověká zbraň na tři je kuš. Zbraň ještě nebezpečnější je kušna. Z předchozího vyprávění už víte, že moje kušna ukvapeně plácla, že raději poběžím půlmaraton, než bych se otužovala.
Volba padla na květnový virtuální běh na podporu sdružení paraplegiků PARAPLE. Ať to běhání má alespoň nějaký užitek.
Registrace do virtuálního běhu byla snadná. Své jméno si ještě pamatuji, název týmu jsem si vypůjčila ze slow jogggingu: „slow down and keep smiling“ (zpomal a usmívej se). Motivaci jsem raději nepsala. Že já pusu nedržela….
Ještě vyplnit předpokládanou uběhnutou vzdálenost: Mám na to skoro celý květen, budu vtipná, dám tam 105,4875 Km. To je pět půlmaratanů pro Paraple. Jeden půlmaratonek (tj. 21,0975 km) si zaběhnu celý, ostatní si v klidu poskládám po menších dávkách. Běžecká aplikace mi to hezky změří, žádný problém. Vyplněno, zaplaceno, potvrzeno.
Po dvou dnech mě napadlo si registraci ověřit. V seznamu běžkyň jsem se nenašla. Zato jsem se našla ve skupině „Roztočme kola“! Málem mě trefilo. To jako, že bych měla běhat a ještě k tomu ujet to samé na kole?! Jsem dáma v nejlepších letech a rozhodně jsem neplánovala trénovat na duatlon! To by bylo patrně také to poslední, co bych kdy udělala. Chtěla jsem si zaběhat, aby to mělo nějaký smysl. Ne položit život za Paraple!
Naštěstí mají organizátoři pro pacienty jako jsem já pochopení. Obratem mě přeřadili mezi běžce a já si mohla oddychnout. Možná jsem se ale měla přihlásit na virtuální běh o měsíc dříve. To pořádali Běh proti demenci.
Půlmaraton jsem nikdy neběžela. Alespoň ne celý najednou. Byla jsem zvědavá, jestli to zvládnu. Vlastně jsem si tím byla dost jistá. Ale spíš mě zajímaly ty následky.
V plánu jsem měla, že půlmaraton si zaběhnu hned v prvního května – na Svátek práce. Poběžím do nedalekého lázeňského městečka, tam na mne počká manžel s autem, dojdeme si na kávu a pojedeme domů.
Večer před dnem „D“ jsme šli s manželem vyvenčit psa. Tak nějak se přihodilo, že jsme se ocitli na oslavě Svátku čarodějnic. A když už jsem já i další dámy měly ten svátek, tak to se nedalo odejít hned domů. To je jasné. Vraceli jsme se v pozdní noci. Pes přežraný buřty, my s manželem hodně zvesela. Začínalo pršet. Tušila jsem, že jít si zaběhnout ráno půlmaraton, nebude možná nejlepší nápad.
Brzy ráno mě pes vytáhl z postele. Potřeboval svoji včerejší večeři vzít na procházku. Manžel otevřel jedno oko a rozumně usoudil, že jeho tedy nic nehoní. Měl pravdu. Běžet jsem měla já.
Když jsem si pak třesoucí rukou dělala pití na cestu, přemýšlela jsem, jestli se nedá iontový nápoj použít nejenom před výkonem a při výkonu, ale i místo výkonu. Jenže couvnout už jsem nemohla. Svůj skvělý nápad jsem vyslepičila kde se dalo – právě abych nemohla couvnout.
Vzpomněla jsem si na kamarádku. Na tu, co chodí se mnou a s batohem po horách. Jednou se jí ptali, jak se na naše cesty připravujeme. Přiznala, že já běhám do práce a ona že raději víc jí. To až někde padne, aby tam vydržela dlouho.
To mi přišlo v tu chvíli jako rozumné řešení. Tak jsem si ke snídani přihodila nějakou tu lžíci vloček, ořechů a ovoce navíc. To byl také skvělý nápad.
Není nad to nasypat do sebe zrní a vyběhnout. Za chvíli jsem se stejně ale musela zastavit. Pokusil se mě sežrat mrňavý podvraťák. Majitelka se marně snažila vzteklého psíka přivolat, jemu to bylo jedno. Asi ještě nesnídal. Nakonec si majitelka psíka odvedla od mých lýtek a já mohla pokračovat.
Bylo jasné, že žádné rekordy už netrhnu, ale ani jsem to neměla v úmyslu. Stačilo mi přežít.
První polovina cesty byla nevalná. Kombinace večerního flámu, ranního zrní a cesty po nočním dešti byla náročná.
Pak se ale udělalo krásné jarní ráno. Na loukách se pásli koně, zajíci, srnky, kvetly stromy. A mě došlo, jak se mám vlastně skvěle. Můžu tohle všechno vidět a můžu běhat. To v mém věku nemá každý. A je hodně mnohem mladších, co nemůžou nejenom běhat, ale i chodit. Na to stačí nehoda nebo nemoc a je všechno jinak. Někdy je drobným vítězstvím i to, že člověk zvládne život na vozíku. Nedávno zemřel člen naší rodiny, pro kterého by i ten vozík znamenal svobodu. Takže mám vlastně velké štěstí, že můžu běhat a chodit. Není to náhoda, že běžím na podporu sdružení paraplegiků.
Než jsem se nadála, měla jsem za sebou i druhou polovinu běhu. Tedy – běhu. Nejsem žádný velký běžec. Jsem spíš krajinář. Prostě si jen tak běžím a kochám se krajinou.
To už jsem se kochala parkem na okraji městečka. Začalo se plnit prvními turisty, které vytáhlo jarní sluníčko. Na parkoviště jsem doběhla přesně v čase, který jsem předpokládala. Manžel už tam čekal. Vydali jsme se do centra, kde byly na farmářské trhy. Letos první. A svět byl už zase v pořádku. Okýnka hospůdek otevřená, náměstí plné turistů. Byl krásný jarní den.
Žádné zvláštní následky se nedostavily. Vlastně, ono mě to snad na stará kolena začalo i bavit! Asi si to občas ještě zaběhnu. Jen tak, pro radost.
Přeji vám krásné jaro, zpomalte a usmívejte se.
