Neznám statečnějšího člověka, než je moje kamarádka. Někdo by možná napsal střelenějšího, ale to já bych si nikdy netroufla. Vážně je moc statečná. Minulý rok se mnou chodila po Šumavě s obřím batohem a nohama plnýma puchýřů.
Přežila všechny mé méně schůdné zkratky. A to ještě netušila, co ji čeká letos!
Opět jsme seděly ve vlaku, stejně jako před rokem. Probíraly jsme vybavení a novinky všeobecně. Já letos investovala nejenom do nového spacáku, ale i do nových bot. Opět jsem volila značku Inov-8, ale tentokrát o číslo větší. Nový byl i gumový nástavec na hůlkách. Ten původní zůstal minulý rok v bažině na úpatí Luzného. Naopak jsem doma zbaběle nechala zavinovací sukni – sárí, která by mi mohla sloužit jako šála, ručník nebo proti spálení od slunce. Tedy já si ji chtěla vzít, ale podívala jsem se na sebe do zrcadla a nenašla jsem odvahu.
Kamarádka skromně prohlásila, že se právě vrátila z jiné akce a že má trochu načaté nohy, ale jinak dobrý. Koukla jsem na její botky. Nové pohorky. No uvidíme… A ta akce byla na opačném konci republiky a vrátila se z ní tuhle noc.… A jéje…
Venku se dělal krásný, horký letní den. Spojení dvěma vlaky a jedním autobusem perfektně navazovalo. V pozdním dopoledni jsme už vystupovaly z autobusu v Anníně. V místním kempu jsme se zastavily na jídlo. Kemp je trochu retro, ale má své kouzlo. Oběd jsme si vychutnaly na sluníčku. Sedělo by se tam dobře, ale honil nás čas. Já měla v plánu navštívit po cestě pár míst. Kamarádce jsem to ukázala na mapě. Jen si povzdechla. Tuhle část Šumavy bohužel znala a tak tušila, jak bude cesta vypadat.
Prvním cílem byl kostelík Mouřenec. Kostelík je – jak jinak – na kopci. Krásné místo, často navštěvované, tentokrát bylo lidí malinko a výhled úchvatný.
Byla jsem tam naposledy před více než třiceti lety. Tenkrát byla zeď pobořená a kdo nahlédl za zeď, uviděl povalené náhrobky a u zdi lidské ostatky. Alespoň já si to tak pamatuji. Doba je veselejší, kostelík opravený, hřbitůvek také.
Naše cesta pak vedla pro změnu zase dolů k řece a odtud mimo značenou trasu. Chtěla jsem si prohlédnout dvě zákoutí, kam turisté nechodí. Jsou obtížně přístupná, ale cesta k nim je moc hezká. Tohle mě bavilo a kamarádka to statečně vydržela.
Ráda chodím mimo vyznačené cesty, ale také nelezu, kam nemám. Pokud je místo v I. zóně národního parku nebo je tam jiné omezení (nevybuchlá munice, vojenský prostor), je nesmysl tam chodit. Na druhou stranu je spousta zajímavých míst, kam se jít dá. Ale i tak to chce opatrnost. Tam, kde je nyní lesík, mohl být před desítkami let něčí domov. A tak pokud už tam lezu, jdu tam s respektem k bývalým obyvatelům. A musím počítat s tím, že tam někde bude sklep nebo studna, kam se dá docela dobře spadnout. Šumava má spoustu krásných zákoutí, ale také má svá ukrytá tajemství.
Z údolí jsme se opět vyšplhaly nahoru, na cesty lemované alejemi prastarých stromů. Ten výhled stál za to!
Bylo horko, slunce ostře bodalo. Měla jsem v plánu dojít na Dobrou Vodu a ještě o kousek dál. Vynořily jsme se z lesa. Před námi se ukázaly první chaloupky. U jedné byly venku slunečníky. Kamarádka na ně namířila turistickou hůlkou a nekompromisně prohlásila: “Tady si dáme limonádu !“ Měla jsem trochu pochyby. Roubená chaloupka vypadala jako běžná chalupa nějakých chatařů. Nic, co by připomínalo hospodu. Ale neprotestovala jsem, stejně jsme šly kolem. Jen jsem si chvíli představovala, jak přicházíme k něčí chalupě, domácí paní se opaluje pod slunečníkem a my se tam zřítíme na jejich posezení a dožadujeme se limonády. Bylo to ale jinak. Opět se ukázal věštecký dar kamarádky. Pochopitelně měla pravdu. Hospoda to byla, taková ta na mýtince. Co hospodský moc nechce, aby mu tam lezli cizinci. Otevřeno bylo, hospodský si nás podezřívavě prohlédl. Dokonce nám i nalil z lahve zvětralou Kofolu. Byla vychlazená a chutnala skvěle! Kamarádka svým šarmem okouzlila hostinského, bylo nám dovoleno vzít si pití ven z nevětraného lokálu. Slíbily jsme, že opravdu se sklenicemi neodejdeme. Po chvilce odpočinku pod slunečníkem jsme dopily, sklenice vrátily a šly dál. Čas opět pokročil.
Takže jsme to vzaly zkratkami. Vyšly jsme za obec. Mezi pastvinami vedly cestičky. Někdy se ztrácely v lukách, občas nějaká drobná bažinka, jindy se stáčely a klikatily tak, aby propojily jednotlivé pastviny. Pastviny byly obehnány ohradníky. Takže stačilo pospojovat pěšinky, obejít kopřivy a roští. Jak prosté. Žádné chráněné území tam nebylo, mohly jsme jít, jak cesta dovolila. V horku a s batohem na zádech to nebylo až tak zábavné, ale rozhodně lepší, než jít oklikou po asfaltce. Pěšinka se stočila k lesu a končila plotem. Žádný ohradník, jen plot. Přelezla jsem, kamarádka za mnou. Šly jsme přes louku. V dálce bylo slyšet štěkot psa. Štěkot se přibližoval. Neznělo to, jako malé, hravé štěňátko. Přidaly jsme do kroku. Štěkot byl zase o něco blíž. Běžely jsme k plotu. Trochu jsem si ho snížila a přelezla. Kamarádka za mnou ho překonala skokem štvané laně. Pokud by tedy laň měla batoh na zádech a odpíchla se turistickými hůlkami. Plot jsme zase narovnaly a uháněly do hloubi lesa. Tam se překvapivě ukázala obstojná cesta. Pes už měl asi své zkušenosti a víc se o nás nestaral.
Na Dobrou Vodu jsme dorazily v pozdním odpoledni. Kostelík je vyhlášený pro svoji unikátní výzdobu - skleněný oltář a křížovou cestu. Návštěvníky láká i jedinečná atmosféra místa s vyhlášenou studánkou. My měly štěstí. Žádné davy tady také nebyly.
Ze studánky jsme doplnily vodu a rozhodovaly se, kam dál. V plánu jsem měla Vintířovu skálu na Březníku. Ale kamarádka přišla s myšlenkou dojít si do restaurace na Rovině na polévku. To byla moudrá myšlenka. Nebudeme muset nic vařit. Plány jsou od toho, aby se měnily.
Než jsme dorazily na Rovinu, slunce se začalo chýlit k západu. Seděly jsme venku před restaurací. Spolu s námi ještě docela dost lidí. Obsluha nebyla ten den nějak ve formě. Zmateně pobíhali mezi stoly. Občas přinesli někomu něco jiného, než měl objednáno. Nám pro změnu nenesli vůbec nic. Sledovaly jsme se zájmem obsluhu a západ slunce. Bylo jasné, že než nám přinesou jídlo, bude večer. Podařilo se to ale ještě před příchodem tmy. Jídlo bylo dobré, ceny alpské, takže vše, jak má být. Jen jsme se nějak rozseděly. Začalo se ochlazovat, objevovaly se těžké mraky a my neměly dořešený nocleh. Bylo na čase se rychle zvednout. Nezdálo se, že by na Rovině jásali radostí, když bychom se jim tam na louce uložily na noc.
Tedy plán na nocování by byl, ale realita byla jiná. Na prvním z plánovaných míst bylo temno a vlhko, na druhém hrozil pád stromů. Zvedal se vítr a počasí slibovalo déšť. Přidaly jsme do kroku. Cestou jsme si minuly Vintířovu skálu, to už byla téměř tma, takže jsme se nezdržovaly a uháněly dál. V dálce bylo slyšet bouřku. Vyběhly jsme z lesa, přeběhly nedalekou louku a s prvními kapkami postavily přístřešek a stan. Stihly jsme to patrně v novém světovém rekordu. Kamarádka je nejenom statečná, ale i chytrá. Stavbu stanu si doma včas natrénovala. Jak se to hodilo! S napětím jsem sledovala, jak si můj tarp poradí s dešťovou vodou přitékající po louce. Usínala jsem s pocitem, že se ráno možná probudím plujíce na nafukovací matraci dolu po svahu.
