Cesta ze Strážného do Nového Údolí patří k mým oblíbeným. Není náročná, můžu se kochat krajinou a přemýšlet. Zabloudit se nedá.
Ráno bylo krásně. Nebe se po nočním dešti vyjasnilo, jen bylo trochu chladno. Na chůzi ideální počasí. S kamarádkou jsme se domluvily, že já si dám ještě jednu snídaňovou zmrzlinku (kdy se mi to jindy podaří!) a ona půjde zatím napřed. Cestu známe. Koupila jsem si zmrzlinu do kelímku. Nijak jsem nespěchala, kamarádka měla nohy plné puchýřů, utéct daleko nemohla. Za chůze jsem si v pohodě jedla zmrzlinu a soustředila se na to, abych včas dojedla a odhodila kelímek do odpadu ještě v obci. Jinak bych ho musela nosit celý den. Šťastně jsem uviděla kontejnery u casina na konci obce a celá rozradostnělá a nabitá cukry vyběhla po značce označující cyklotrasu. Cesta byla rozbitá po těžbě dřeva, blátivé koleje plné vody. Šla jimi jen jedna pěší stopa. Přidala jsem do kroku. Směr to byl správný. Obcházela jsem tak kopec, na který nebudu muset šplhat. Představovala jsem si kamarádku, jak tudy šla s tím těžkým batohem. Chudák.
Cesta přestala být schůdná. Prostě nebylo kam šlápnout, kromě bláta. Stopy chodce zmizely. Tohle už mi bylo divné. Kamarádka by s těžkým batohem touhle trasou jít rychle nemohla, musela bych ji už dávno potkat. Pak mi to došlo. Tohle sice byla kratší trasa, ale rozhodně jsme po ní neměly jít. Ta správná cesta vedla na kopec, kolem nocoviště a dolů z kopce. O trochu delší, ale krásná cesta. Šla jsem po ní už několikrát. Jenže z té radosti, že jsem včas našla kontejner na odpadky, jsem se nesoustředila na cestu.
Chtěla jsem rychle dohnat kamarádku. Uháněla jsem zpátky, až mi bláto stříkalo kolem uší. Z blátivé cesty odbočovala stezka kolmo vzhůru. Bylo to správným směrem, tak jsem to zkusila. Vyběhla jsem do kopce jako srnka. Cesta končila na mýtině plné pokácených stromů. Přes ní by to šlo možná tankem. Tak zase zpět, dolů z kopce, po blátivé cestě až k rozcestníku a nahoru k nocovišti. Tu trasu jsme šla mnohokrát, tady už se opravdu, ale opravdu zabloudit nedalo. Prostě za nosem. Uháněla jsem, hůlky jen kmitaly, od bot létal štěrk. Běžela jsem kolem nocoviště. Tam zrovna vstávali naši spolucestující z minulého dne. Pozdravila jsem je a běžela dál. V tom jsem se v běhu zarazila. Já už zase přeběhla odbočku! Otočila jsem se a běžela znovu kolem nocoviště. Holčina, která si tam čistila zuby, málem spolkla kartáček. Zamávala jsem na ni a zavolala, že si dávám druhé kolo, ale že je to už opravdu poslední. Potřetí už okolo opravdu nepoběžím.
Konečně jsem strefila tu správnou cestu a uháněla dál. Kamarádka nikde. To už jsem v podstatě letěla. Nakonec jsem v dálce uviděla postavu s velkým batohem. Byla to ona! Oddychla jsem si. Ten běh mě tak vynervoval, že jsem si potřebovala na minutku odskočit. Pak už ji doženu snadno, vydýchám se, budu se tvářit, jako že pohoda…
Opravdu mi to netrvalo déle než minutku. Jenže ona zatím zmizela. Nevím, jak to udělala. Asi kouzlo. Nasadila jsem zase závodní tempo. Hůlky cvakaly zběsile po asfaltu. A trvalo další půl hodinu, než jsem ji dohonila! A to prý chodí pomalu! Ale měla jsem kliku. Taky si v mezičase mohla odskočit ona a já ji mohla přeběhnout. Naháněly bychom se tak celý den.
Kamarádka se s obavou ptala, kde jsem se tak zdržela. Že si stačila na nocovišti ještě popovídat a že nijak nespěchala. Nechtělo se mi, ale přiznala jsem se k vlastní blbosti. Inu, veškerý spěch, toliko pro hovado dobrý jest. Kdy já se to už naučím?! Možná právě tyhle cesty jsou pro mne tím cílem. Mám se zjevně ještě co učit.
Udělal se krásný letní den. Slunce začalo bodat. Na obzoru se ukázaly první těžké mraky. Procházely jsme krajinou Dolního Cazova a kochaly se. Bylo o čem přemýšlet.
Pokaždé, když tudy jdu, si vzpomenu na lidi, kteří tady hospodařili a museli odejít. Z kopců za hranicemi, z vesnic a městeček jako je Bischofsreut nebo Theresienreut mohli vidět na svá opuštěná stavení. Nesoudím žádnou stranu. Tady v tom území se na sebe historicky vršily křivdy na obou stranách a nic dobrého to nemohlo přinést. Jen je mi líto těch obyčejných lidí na obou stranách hranice. Přijde mi, že dnes je zdejší kraj smířený. Potkávaly jsme turisty mluvící česky i německy. Tak je to, myslím, správně. Bylo by škoda to zničit.
V Novém Údolí jsme využili pohostinnosti zdejšího občerstvení v historických vagónkách. Pivo a chleba se škvarkovou pomazánkou bylo ideální jídlo na slavnostní zakončení cestování. Po chvíli dorazili i naši spolupoutníci z minulých dnů. Přisedl si i majitel a spolu s ním ji jeho známý z opačné strany hranice. Bylo o čem povídat.
Letos jsem se bála davů lidí na Šumavě. My jsme ale takovou zkušenost neměly. Tak mě zajímalo, jak to vidí člověk, který je s turisty v každodenním kontaktu. Že prý podle tržby tak o pět procent méně než jindy. Ale že chodí viditelně víc nováčků. S obrovskými batohy a novým vybavením. Mám pro ně pochopení. Ještě před pár lety jsem také chodila s obrovským batohem a starým vybavením. Přijížděl nám vlak, rozloučily jsme se. Právě včas. Začínalo pršet.
Vláček se postupně zaplnil lidmi, venku už lilo. Nějak jsme odvykly davům. Padaly na mně chmury. V duchu jsem si říkala, že kamarádka se mnou po letošních zkušenostech nebude chtít jít už nikdy nikam. Ani na náměstí na vánoční punč. Co kdybych zase vymyslela nějakou zkratku……. V tom kamarádka řekla: „Už vím, kam bychom se mohly podívat příští rok.“
Já mám takovou kliku! Znáte snad někoho statečnějšího, než je tahle kamarádka?!
