Měly jsme za sebou poslední noc. Na střelnici jsme si neustlaly, pes nás nesežral, myslivec nezastřelil. Jen komáři řádili jako diví.
Kamarádka to měla snadné – přehodila si večer přes obličej svůj elegantní šál a byla v pohodě. Já zalezla do spacáku, bylo mi horko, když jsem vystrčila kus těla ven, komáři večeřeli. Tak pravda, smála jsem se kamarádce, že v tom šálu vypadá jako indiánská babička. Ale kdo má spálené ruce?! A kdo je pokousaný od komárů?! Asi se nad tím budu muset zamyslet.
To už jsme vstávaly do krásného letního rána. Daly jsme rychlou snídani a vyrazily směrem na Vyklestilku. Cesta se místy ztrácela ve vykáceném lese, odbočku na žlutou jsme ale strefily a pak už to bylo snadné – z kopce dolů. Konečně jsme narazily na tekoucí vodu. Menší Vltavice měla vody dost, kousek proti proudu nám nabídla hezkou koupelnu.
Čekalo nás už poslední stoupání k Maria Rast am Stein. Poutní cesta měla být pohodová a stíněná vzrostlými stromy. Tak si to alespoň kamarádka pamatovala. Místo toho ležely přes cestu popadané stromy, okolní les byl dílem pokácený, dílem spadl sám.
Užily jsem si přelézání i podlézání popadaných stromů v poledním žáru. Les v okolí kapličky zmizel. Zbyla jen vyprahlá planina se zbytky buků na okraji. Byl to smutný pohled.
Přímo u kapličky zbyl po velikém buku jen pahýl pařezu. Buk asi ohrožoval kořeny kapličku, ale tohle si nezasloužil.
Křížová cesta dolů do Vyššího Brodu napravila smutný zážitek z Maria Rast am Stein.
Ve Vyšším Brodě na nás čekal s autem přítel kamarádky. Je to zkušený muž, zvyklý čelit výzvám. Vidět upocenou a zaprášenou dámu svého srdce byla patrně výzva, které nemohl odolat. A dvě dámy?! To už teprve! Pozval nás na oběd a po něm i na prohlídku Závišova kříže ve vyšebrodském klášteře. Tomu jsme zase neodolaly my.
Ovšem podmínkou prohlídky bylo, že návštěvníci budou mít zahalené nohy. A kdo šel v krátkých kalhotách?! A koho zase zachránila svojí šálou indiánská babička?! Člověk se pořád má co učit….
Na téhle cestě jsem se hodně naučila i já.
Zjistila jsem, že chůze pro mne nemusí být jen sportovní výkon. Že si to mohu v klidu užívat. Že se dá cestovat na pohodu, občas si dojít na něco dobrého k jídlu. Že se cesta nemusí podobat trestné výpravě. Že jsme se s kamarádkou schopny snášet navzájem a přizpůsobit se. Vlastně už jen to, že mě po cestě nezabila, bylo pro mne velkým objevem.
Vybavení jsem od minulého roku pozměnila a sloužilo dobře. Je to ale také o tom, kolik do toho člověk může a chce investovat. Batoh na konci cesty vážil i s vodou asi 13 kilo. To rozhodně není ultralehké cestování, ale už se s tím dá jít. Boty na běhání (Inov-8) sloužily bezvadně. Puchýř jsem neměla žádný. S novými botami, nejlépe o půl čísla většími, by to na skále tolik neklouzalo, ale jinak spokojenost. Nový batoh byl také bezvadný, spací systém celkem vyhovující. Spacák možná zbytečně teplý, ten rok bylo opravdu horké léto. Zbylo několik věcí, do kterých budu chtít postupně investovat, ale nic dramatického. Jen nad tím přehozem pro indiánskou babičku se ještě budu muset zamyslet.
Pokud bude nějaké příště….
