Per aspera ad astra Vzbudily jsme se brzy. Víme, že bychom na Šumavě neměly přespávat tam, kde nám tělo upadne. Takže jsme chtěly zmizet s rozedněním. Bylo zataženo a poprchávalo, vstávaly jsme do šedivého rána.
Naštěstí louka stačila zachytit všechnu dešťovou vodu, nikam jsem neodplula a věci byly jen přiměřeně vlhké. Stan i přístřešek jsme sbalily mokré. Louku jsem přešla v sandálech, nechtěla jsem mít hned mokré boty. Kamarádka zůstala věrná pohorkám. Na místě našeho nocování nezůstala ani slehlá tráva, nikdo by nepoznal, že jsme tam byly.
Zastavily jsme se na okraji lesa. Zatímco jsem si sušila nohy a přezouvala se, domluvily jsme si další cestu. Původně jsem chtěla jít několika neznačenými cestami (mimo I. zónu chráněného území, pochopitelně), které by ale po dešti byly hodně mokré. Kamarádka navíc hlásila slušnou sbírku puchýřů už po prvním dnu. Zredukovaly jsme program na značené cesty. I tak toho budeme mít dost. Vyrazily jsme do deště.
První krátká zastávka byla na Pustině. Za deštivého počasí je to dost smutné místo.
O osudech hájovny a jejího posledního obyvatele, doktora Kostroucha, se více dočtete například na http://www.sumava.cz/galerie_sekce/93-hajovna-pustina/
Postupně přestávalo pršet. V jednom z turistických přístřešků jsme se zastavily, odložily oblečení do deště a uvařily snídani. Teď přišla ta správná chvíle pro naše lehce uleželé rohlíky. S hrachovou polévkou neměly chybu! Rázem se nebe vyjasnilo a udělal se krásný den. Co takový rohlík dokáže…
Po snídani se nám šlo bezvadně. Pokud nepočítám kamarádky sbírku puchýřů. O několik kilometrů dál jsme se zastavily u hromady klád, usušily plachty a ponča.
Další trasa byla jednoduchá. Podívat se na kapličky v Zadních, Prostředních a Předních Paštích. Po té, co jsme zredukovaly své plány, už nás nic nehonilo. Další přespání nás čekalo na skautské louce ( pokud bychom se hodně flákaly) nebo v kempu Antýgl. Žádné rekordy jsme trhat nemusely, dál už to měla být pohoda.
Obec Zadní Paště připomíná dnes už jenom kaplička (obnovená r. 2011) Sv. Martina. U ní se nachází repliky úmrlčích prken na památku obětí chřipkové epidemie z r. 1918. V tom roce okolo svátku sv. Martina zemřelo 5 mladých členů rodiny Scheinostových - stavitelů původní kapličky.
Od kapličky je krásný výhled do údolí Křemelné. Jen staré lípy připomínají původní obyvatele.
V Předních Paštích je obnovená hornická kaplička Panny Marie Pomocné a o kousek výš kaple Panny Marie Pomocné u štol. O jejich obnovu se zasloužila další Marie - paní Marie Malá. Prožila část svého dětství právě v okolí Paští. Napsala o tom několik knížek. Z chaloupek, statků, školy nebo hospody zbyly jenom hromádky kamení a vzpomínky pamětníků.
Tahle část cesty stála za to. Šly jsme každá svým tempem a měly čas na přemýšlení. Umíte si představit, že během několika dnů zemře na nemoc pět členů vaší rodiny?! A že nejbližší doktor je až v Kašperských Horách? Deset kilometrů tam a zpět ve sněhu, v horském terénu? Jakou dálku chodili každou neděli na mši do Rejštejna?
Za celou dobu jsme potkaly jen pár lesních dělníků a až na konci zelené značky dvě dvojice turistů.
Čas jsme měly dobrý, rozhodly jsme se, že v pohodě dojdeme do Antýglu. Tam jsem byla naposledy jako dítě, před…… mnoha lety. Byla jsem zvědavá, jak se to tam změnilo.
Cestu nahoru podél Vydry po červené jsem si pamatovala dobře. V devadesátých letech (ano, minulého století) jsem jezdívala o prázdninách podél řeky na kole po trase Filipova Huť - Sušice. Nebo opačně. Pamatovala jsem si cestu jako prašnou a kamenitou. O víkendech dost lidí. Od té doby jsem tam nebyla. Na rozdíl od kamarádky. Každopádně bylo jasné, že tam bude opravdu hodně lidí.
Nás ale nejprve čekala cesta proti proudu Otavy, k soutoku s Vydrou na Čeňkově pile. Tak nějak jsem usoudila, že by měla být stejně pohodová, jako ta podél Vydry. A ona nebyla.
Turisté většinou nechají auto u Čeňkovi pily a jdou pěšky až podél Vydry. Spodní úsek červené evidentně moc lidí neužívá. Podle toho to také vypadalo. Přes cestu byly popadané stromy. Přelézat je s batohem na zádech je dobrý tělocvik. S jídlem jsme se zatím moc nezdržovaly, takže energie ubývalo. Kamarádce přibývaly puchýře. Výhledy by tady nebyly špatné, kdybychom my hlady už nešilhaly.
Odměnou nám měla být zastávka na Čeňkově pile. Kamarádka má dar objevit šálek kvalitní kávy na kilometry daleko. Asi jako proutkař dokáže najít vodu. A na Čeňkárně se to ukázalo. Všechno to tam bylo. Polévka, dobrá káva, něco drobného sladkého. To byla odměna za přelézání stromů!
Od Čeňkovi pily už jsme šly s davem lidí. Cesta byla mnohem lepší, než jakou jsem si ji pamatovala. Na kolech už se tady jet ale nesmí. Chápu to, také bych nejezdila na kole po chodníku na Václavském náměstí.
U Turnerovy chaty davy prořídly. Bylo pozdní odpoledne, většina lidí tady cestu končila. My si daly limonádu a pokračovaly proti proudu Vydry k Antýglu.
Tábořiště na Antýglu si pamatuji od dětství. Stanovali jsme s rodiči u řeky, bylo tam chladno, ale krásně. Jenže to bylo dávno. Bála jsem se, že najdu narvaný kemp s diskotékou. Ale vůbec ne! Byla tam stále stejná kaplička a původní dřevěná budova. Na recepci prima mládenec, měl pochopení pro nabíjení našich mobilů a nasměroval nás do klidnější části kempu. Ta spodní část u řeky byla především pro karavany, na louce přes silnici stály stany všech velikostí. Měly jsme štěstí, kolem nás bylo dost místa. Nejbližšími sousedkami byly holčiny jedoucí na kolech Šumavou. Překvapivě byli všichni civilizovaní, žádný velký hluk, tohle bylo hodně příjemné překvapení.
Testem inteligence se pro mne staly sprchy na mince. Bylo potřeba odhadnout, jak dlouho se budu sprchovat. Oblečení se ale nedalo odložit jinde, než v kabince sprchy. Takže jsem odhadla minuty, vhodila mince a prchala do kabinky. Tam jsem ze sebe servala oblečení. To už sprcha začala stříkat kolem sebe vodu. Mytí jsem zvládla rychle. Představovala jsem si, jak mi uprostřed mytí dojdou peníze a já poběžím namydlená k automatu vhodit další drobné. Před očima všech dam, které tam čekaly na volnou kabinku… Naštěstí jsem si tenhle zážitek odpustila. Naopak jsem se myla tak efektivně, že jsem si současně vyprala od stříkající sprchy i pověšené oblečení. V batůžku pod ním jsem měla ale oblečení čisté a suché. Byla ze mne zase dáma.
Vařit večeři jsme nemusely, daly jsme si polévku v kempu. Při jídle jsme řešily, jak dál. Kamarádky nohy se změnily v jeden velký puchýř. Začaly i otékat. Bylo to horší, než před rokem. Litovala jsem jí, ale to jí moc nepomohlo. Rozhodly jsme se omezit mé o něco delší a méně schůdné zkratky a další dny přizpůsobit situaci. V krajním případě může kamarádka vždy odjet domů. Další den tedy byl v její režii a pak se uvidí.
