Vyprávění o putování Šumavou. O cestě do kopců a k sobě. O cestě s velkým batohem a malými botami...
Po setkání s kamarádkou a jejím manželem v Prášilech jsem mířila na Hůrku. Nechtěla jsem se vracet na hlavní červenou cestu, vzala jsem to po zelené. Kamarádka mě ještě kousek vyprovodila a tam, kde se cesta noří do lesa, jsme se rozdělily. Ve vzduchu bylo cítit změnu počasí, zvedal se vítr. Bylo jasné, že se žene bouřka. Staré stromy kolem cesty byly obrostlé mechem, v lese bylo šero. Nemám ráda sevřená tmavá údolí a ani tady mi nebylo úplně veselo. Uháněla jsem, abych už byla pryč. Jen dole v údolí, v místech zaniklé obce Fromberg se les rozestoupil. Nebe ukázalo těžké černé mraky.
Odbočila jsem po žluté značce a hnala se do kopce. Občas spadlo pár kapek, ale nestálo to ani za oblečení ponča. Spolu se soumrakem jsem doběhla na nocoviště na Hůrce. Už tam bylo pár lidí, většinou šli opačným směrem – z Rudy. Dali jsme se do řeči, byla jsem zkušený mazák a tak už jsem se nestyděla. Vítr byl hodně silný a mraky těsně nad námi. Rozhodla jsem se nocovat v přístřešku u hřbitova.
Udělala jsem si večeři, ustlala si na lavici a ještě jsem si v klidu prošla zbytky hřbitova a prohlédla kapličku. Zalezla jsem do spacáku. Okolo pomalu projelo auto. To mě moc nepotěšilo. Mrtvých se nebojím, problémy bývají s těmi živými. Z těžkých mraků začaly padat velké kapky. Vtom se do přístřešku přihnal kluk s holkou. Že mají taky jenom plachtu a tak je z nocoviště poslali ke mně do přístřešku. Byla jsem za tu společnost upřímně ráda. Začaly létat blesky, přihnala se průtrž mračen, stihli to tak akorát. Snažili jsme se usnout, ale nikomu z nás to moc nešlo. Znám i příjemnější místa na spaní.
K ránu jsem na chvíli zabrala a probudila se s vycházejícím sluncem. Čekala mě už jenom cesta na vlak do Rudy.
Do Železné Rudy jsme jezdívali s manželem a dětmi lyžovat. Roky jsem sledovala, jak se tam zastavil čas. V devadesátých letech žili z německých turistů. Pamatuji si, jak mě s dětmi číšník ignoroval, protože věděl, že z nás velká útrata nekouká.
O několik let později stál číšník ve dveřích stejné restaurace a marně vyhlížel hosty. Lyžařská infrastruktura připomínala muzeum, městečko plné vietnamských obchůdků, casin a prostitutek přestalo lákat domácí i zahraniční turisty. My se přesunuli za lyžováním přes hranice nejprve na Javor a pak dál, do Alp. Od té doby jsem tam nebyla.
Tentokrát jsem ale do Rudy musela a to dost rychle. Vlakové spoje k nám domů na sebe navazovaly a zase tak moc jich nejelo.
Vstala jsem brzy, zabalila, vynechala snídani, rozloučila se se spolunocležníky a uháněla po žluté. Odbočku k červené jsem pochopitelně přeběhla. Mívám to tak často, když uháním, když se kochám, nebo se zamyslím. Tady se mi sešlo všechno najednou. Ale moc jsem si nezašla. Kousek jsem se vrátila, došla na konec žluté a pak už jen uháněla po červené dál.
Sice se šlo většinou po asfaltu, ale cesta to byla krásná. Mám ráda výhledy, užívala jsem si to. Na chvíli jsem se zastavila na snídani a uháněla dál. Nohy v pohorkách na asfaltu trpěly. Ale v pozdním dopoledni jsem byla na Debrníku a o chvíli později už jsem mířila k nádraží Alžbětín. Ještě jsem po cestě oprášila němčinu, když jsem se ptala pána na cestu. Česky ani anglicky nerozuměl, tak jsem vytáhla zaprášená německá slovíčka a překvapivě jsme se v pohodě domluvili.
Na nádraží v pokladně sice česky rozuměli, ale nebrali karty. Ani na vytištění všech tří spojů jsme se moc nemohli domluvit. A to jsme mluvili jedním jazykem! Naštěstí mi hotovost vyšla tak akorát na jízdenku a vytisknutí spojů jsem z nich nakonec vyloudila. Tak tady se čas také zastavil. A to bylo na nádraží spousta německých turistů! Rozhodně nehrozilo, že by vlaky jezdily prázdné.
Domů jsem dorazila překvapivě hladce, spoje navazovaly, žádné zpoždění nebylo.
Vezla jsem s sebou zpět veliký batoh, do kterého jsem si naložila spoustu zbytečných obav. Na konci už byl o dost lehčí.
Manžel byl dílem dotčen, že jsem po třiceti letech jela na delší dobu bez něj a dílem rád, že jsem se v pořádku vrátila.
Já jsem věděla, že se všechno stalo právě tak, jak mělo. Není důležité, proč jsem šla na svou pouť. Každý to má ostatně jinak. Někdo hledá sám sebe, někdo před něčím utíká, někdo chce být sám sebou, někdo směřuje k duchovním cílům, někdo chce dobít baterky, podívat se, co je za kopcem, podat sportovní výkon, dokázat si něco.
A nebo prostě jenom jít….
To by mohl být konec.
Ale ve skutečnosti to byl jenom začátek.
