Na nádraží jsem dorazila hodinu před odjezdem vlaku. Prostě to tak mívám. Jízdenky jsme měly koupené předem, tentokrát až do Železné Rudy. Nebylo kam spěchat. Čekala jsem na kamarádku a přemýšlela.
Vybavení jsem měla letos o trochu jiné, než před rokem. Nový, ultralehký batoh perfektně seděl. Ostatně jsem ho vyzkoušela místo mého běžeckého batůžku už při běhání do práce. Byl téměř stejně lehký, jen větší, dal se stáhnout a dalo se s ním v pohodě i běhat. To běhání bych tedy nepřeceňovala. Běhám tak rychle, jako jiní chodí. Batoh byl vyzkoušený, bylo jasné, že bude na moje chození dokonalý. S botami to bylo tentokrát jednoduché. Sáhla jsem po svých starých, trailových. Už měly něco naběháno, vzorek mohl být lepší, ale na Šumavu to bude stačit. Jo, jo, to už tady jednou bylo… Někdy touhle dobou, před rokem.
Zbytek vybavení zůstal téměř stejný jako minulý rok. Alumatka, k tomu nafukovací karimatka z Decathlonu. Když pořádně zavřu ventily, tak slouží dobře a poměr váhy a ceny mi přišel přijatelný. Spacák zůstal starý, péřový. Váží sice přes kilo, ale hřeje, je červený, mám k němu citový vztah. Dostal alespoň nový, nepromokavý, kompresní obal. Vařič zůstal starý Coleman. Už s námi procestoval kus světa, je trochu unavený, ale funguje. Plachtu -tarp už jsem se naučila postavit na turistické hůlky, sloužila dobře. Nově jsem investovala jen do dvou kousků trik s merinem a bylo zabaleno. Celkem batoh vážil s vodou a jídlem okolo 14ti kil. Ultralehký nebyl, ale proti loňsku to byla paráda!
Do odjezdu vlaku zbývalo asi pět minut, byla jsem nervózní jako sáňky v létě. Kamarádka nepřišla, šla jsem si sednout do vlaku na své místo. Minutu před podjezdem dorazila volnou chůzí a s úsměvem. V jedné ruce kávu, ve druhé snídani, na batohu přivázaný sáček s rohlíky. Na batohu?! To bylo obří monstrum, ze kterého nahoře trčela karimatka, dole plachta a z boku vlál sáček s rohlíky. A jéje… Myslela jsem, že jsem ji varovala, že to nebude jednoduché… Na nohou měla pořádné, pevné boty. Na hlavě turistický klobouček. V duchu jsem si řekla, že možná budeme muset zvolit trochu jinou variantu cesty. Měla jsem v záloze plán B. Pro jistotu i plán C. No, ono to nějak dopadne. Rozhodně to nebude nudné.
V Železné Rudě jsme zahájily naši pouť rozumně – v cukrárně. Poslední káva před smrtí. Protože buďto umře ona na cestě, nebo mě zabije. To bylo pravděpodobnější. Je větší a silnější.
Slunce pražilo na předzahrádku cukrárny, káva dopitá, dortík sněden. Nezbývalo, než nahodit batohy a jít. Kamarádka ještě vylovila z bezedného batohu takový zvláštní, velký kus barevné látky. Něco jako přehoz přes postel nebo obří šálu. To nahodila první, pak se nasoukala do popruhů batohu a statečně se zvedla. Připomínala mi indiánskou babičku. Nahlas jsem to raději neřekla. Přeci jen měla ještě dost sil, po tom dortíku. Taky by se mohla otočit a utéct. Nebo mě praštit hůlkou. Ale ona je opravdu zlatá. Myslím, že by nic z toho neudělala. Zatím.
