Přišel červen a já věděla, že je nejvyšší čas jít na další procházku, než se jižní Morava rozpálí žárem léta. Šla jsem se projít ze Znojma do Javorníků.
Byl červen a na Moravu se mnou dorazila i vlna veder. Ve stínu bylo 37 stupňů, asfalt pod nohama tál. Jihomoravené jsou zvyklí, možná si i svetr sundali. Já byla po sedmihodinové cestě vlakem upečená, ještě než jsem do Znojma dorazila. Byl pátek odpoledne a kdo mohl, utíkal z města.
Ve Znojmě jsem předchozí část cesty po hranicích skončila, na stejném místě jsem i pokračovala. Jen už jsem se nechtěla vracet stejnou cestou ke hranicím. Šla jsem i jela tudy na kole v minulosti mnohokrát. Znojemsko a jižní Moravu máme procestované s manželem všemi směry. Zamířila jsem tedy dolů, po proudu Dyje, co nejrychleji ven z města.
V plánu jsem měla přespat na vodáckém tábořišti na břehu Dyje. Když jsem tam v pozdním odpoledni dorazila, čekalo mě vodácké peklo. Tábořiště bylo narvané pupkatými tatíky v pruhovaných trikách s pivem v ruce. Křik, řvoucí muzika a pupkatí strejdové - nebyl důvod se tam zdržovat. Vzala jsem to nejkratší cestou po silnici.
Kolem mně uháněla auta, silnice rozpálená, byla to nuda k uzoufání. Cestu jsem si krátila pozorováním traktoru, který vyorával rané brambory. Najednou jsem si všimla, že přes silnici vystartovalo od auta šest postav, sprintem doběhli na pole a závodním tempem začali sbírat brambory. Do krabic, triček, kapes, jak to jen šlo. To mě zaujalo. Věděla jsem, že jihomoravané jsou pracovití, ale tohle nasazení překonalo všechny moje představy. Traktor dojel na konec řádku, obrátil se a přijel ke skupince sběračů. Z opačné strany dorazil druhý traktor se sběrným vozem. Řidiči vyskočili z vozů a za vzrušeného rozhazování rukama běželi ke skupince pracantů. Patrně jim sdělovali něco o technice sběru, protože brambory neochotně opouštěly kapsy a trika. Jak dopadlo školení o sběru brambor nevím, pole jsem nechala za zády.
Slunce se sklonilo k západu a já se opět přiblížila ke břehům Dyje. Byl nejvyšší čas najít místo na spaní. Okolo řeky byl neprostupný pás lužního lesa. Našla jsem si klidné místo mezi polem a okrajem lesa, pověsila hamaku a přes ní zavěsila podlážku z tarpu jako ochranu proti rose.
Baví mě vymýšlet jak použít vybavení více způsoby. Letos jsem si na cesty vzala luxusní kombinaci jednoduché hamaky a tarp-tentu. Základní váha vybavení (tj. bez vody a jídla) se tak vyhoupla na sedm kilo. Ultralehké to nebylo, ale měla jsem jistotu, že mě nepřekvapí žádné počasí a že se krásně vyspím všude. Za odpoledne jsem ušla okolo dvaceti kilometrů, to nebylo špatné.
Ležela jsem v hamace, koukala se na západ slunce, na krajinu se snášel soumrak. Z pole zaštěkal srnec, ozývaly se hlasy nočních ptáků. Z dálky se po řece nesly útržky muziky a křiku z kempu. Byla jsem tak ráda, že tam nejsem! Poslouchala jsem, jak šumí vítr ve větvích, pohupovala se v hamace a měla jsem se skvěla.
Kdyby každé TEĎ, bylo tak dobré, jako je tohle, byla by to krása…
