Po turistických trasách, kde chodí davy lidí, chodím nerada. Tento rok jsem se jim chtěla vyhnout, ale zatím se to vyvíjelo právě opačně. Pokud jsme ale chtěly některá místa navštívit v sezoně, bez lidí se to obejít nemohlo.
Tak jsem se s tím musela smířit. Užily jsme si to i tak.
Kamarádky bolavé nohy ocenily druhý den přesun autobusem z Antýglu do Srní. Bylo ráno, městečko se probouzelo. Počkaly jsme a zahájily den stylově – v cukrárně. Posnídaly jsme dort a kávu, bylo nám krásně.
Kamarádka zkušeně zavelela jít po žluté značce. Krásná cesta, lidí celkem málo až k Plavebnímu kanálu. U Hauswaldské kaple už lidí přibylo, ale stále žádné davy. To místo je krásné a dobře přístupné. Není divu, že tu v sezoně bývá plno. Osvěžily jsme se léčivou vodou ze studánky.
Pokračovaly jsme oklikou po naučné stezce Okolo Kostelního vrchu. Po těžbě dřeva se cesta místy změnila v obrovské laguny plné bahna. Připomínalo to odvážný experiment na zadržení vody v krajině. Šlo se tam mizerně. Nebylo ale kam spěchat, puchýře na nohách kamarádky protestovaly.
Vzaly jsme to po modré značce vzhůru. Spolu s námi i něco nešťastných cyklistů bez elektrokol. Jeli do kopce stejně pomalu, jako my šly. Pod Oblíkem jsme uhnuly na žlutou značku – k Jezerní slati. Tady bylo lidí opravdu hodně. Z Modravy sem chodí snad každý. My to měly při cestě, tak mě to až tak netrápilo. Pak už jen dolů z kopce a na Modravu.
Asfaltová „dálnice“ z Modravy na Javoří Pilu mi k srdci nikdy nepřirostla. Krajina je tam krásná, ale chodit po asfaltu je utrpení. Tentokrát to jinudy nešlo. Proklínala jsem všechny, které napadlo vyasfaltovat takový kus přírody. Kolem nás se míhali závodním tempem cyklisté. Uskakovat před nimi byl sportovní výkon. Minuly jsme tatínka se dvěma dětmi na kolech. Jenže ten tatínek jel na invalidním vozíku. Tohle trochu změnilo můj úhel pohledu. Bez asfaltky by se po kamenitých cestách tatínek na vozíku na výlet s dětmi prostě nedostal. Musela jsem svůj vztah k té asfaltce trochu přehodnotit.
Nocoviště na Modravě mě také do té doby nikdy nelákalo. Vlhké místo v údolí u řeky, na kraji obce, kousek od pivovaru. Ale vybírat jsme si nemohly. Naštěstí bylo celkem sucho a my s kamarádkou byly na nocovišti mezi prvními.
Nastal čas probrat naše plány. Já si chtěla vyběhnout na Březník, pak si odskočit na Luzný a nocovat na Bučině. Na tuhle cestu jsem se těšila celý rok. Vede většinou mimo značené trasy, ale současně po přístupných pěšinkách. Trasa měří okolo 30ti kilometrů, výstup na Luzný je po kamenech. V dešti a bouřce by to dobré nebylo, ale my měly krásné počasí.
Kamarádka ovšem měla nohy plné puchýřů, otékaly jí a na Luzném už byla. Velmi dobře si uměla představit, co takové „odskočení si“ na Luzný vypadá. A s mým „vyběhnutím“ po různých pěšinkách už měla také zkušenosti.
Domluvily jsme se, že ona si udělá hezký den, odjede v klidu z Modravy na Kvildu autobusem a bude mít celý den na to, aby se dopravila na Bučinu. Tam se někdy do večera setkáme.
