Nocoviště na Bučině bylo nacpané už v pozdním odpoledni. Vmáčkly jsme stan a tarp do rohu ohrádky. Šla jsem pro vodu. Na zastávku u nocoviště právě dorazil autobus od hranic. Vystoupili dva pánové.
Jeden uháněl směrem na Kvildu, druhý si fotil nocoviště. Pozdravili jsme se. Prý jestli tam spím – máchl rukou k nocovišti. Přisvědčila jsem. Pokýval hlavou. Prý jestli vím, kdo tamhle bydlel – máchl rukou k nedalekému lesíku za nocovištěm. Zasvítily mi oči. Jasně, že vím. Přeci spisovatel a básník Johann Peter! Tak tuhle odpověď od cizáka asi nečekal.
Nejsem až takový znalec Šumavy, že bych znala každou pobořenou chaloupku a její původní obyvatele. Znám ale několik lidí, kteří tímhle žijí. Se Šumavou se vlastně zasnoubili. Doplňují databáze domů, dělají rozhovory s pamětníky, překládají původní texty. Jiní navštěvují každý myslitelný kout na Šumavě. Stačí jim ukázat fotografii pobořené zdi a hned vám řeknou, kde to je.
Tak nic z toho já neumím. Ale občas moje hlava udrží nějakou informaci. Což se mi právě hodilo.
Většinou je v letní sezoně louka okolo nocoviště obehnaná ohradníkem a pasou se tam krávy. Cesta k lesíku je tak nepřístupná. Je to škoda, protože v místě lesíku bývalo velké stavení. Dnes je tam už jen kámen s pamětní deskou. To stavení patřilo starostovi obce Bučina za časů, kdy na Bučině byl nejenom starosta, ale i škola, hospoda, trafika a spousta dalších domů. V domě pana starosty se narodil synek, který později vystudoval německý učitelský ústav, učil na Šumavě a psal povídky i básně inspirované Šumavou. Psal je německy, snad pro to není u nás tak známý jako Klostermann. Shodou okolností jsem jeho povídku o polární záři a následné bouři četla před odjezdem na Šumavu.
Netušila jsem, že z toho budu zkoušená. Zkoušku jsem asi udělala, protože jsme na téma šumavské literatury krátce pohovořili a pán spokojeně odcházel směrem ke Kvildě. My knihomolové si rozumíme….
Došla jsem konečně pro vodu a šla se převléknout. Nocoviště už bylo zcela plné.
Tady se ukázalo slabší místo mého tarpu. Na rozdíl od stanu je do něj vidět hned z několika stran. Je vztyčený na turistických hůlkách. Převléknout se v něm, aniž bych vystavovala místa, která v mém věku už k vystavování nejsou, je sportovní výkon. Neskopnout při tom některou z hůlek je úkol pro jogína. A pokud jsou stany na sebe nalepené tak, že to víc už ani nejde…. Usoudila jsem, že na mne nikdo zvědavý není a přestala to řešit. Malinko jsem záviděla kamarádce její ultralehký stan. V klidu si mohla prošívat puchýře a nikdo ji neobdivoval. A že by si její výšivka obdiv zasloužila!
Ten rok se na nocovišti sešla ještě pestřejší směs lidí, než v minulosti. Bylo vidět, že vyrazili i lidé, kteří díky Coronavirovým omezením nemohli jet jinam. Pro hodně lidí to byla viditelně první zkušenost s pěším putováním. Jiní byli naopak zkušení, jen museli změnit plány z putování po cizích zemích na poznávání té vlastní.
Bavilo mě poslouchat vyprávění a pozorovat fungování všech skupin. Byla tam rodina na kolech se čtyřmi dětmi. Byli bezvadní. Uměli spolupracovat, děti si pomáhaly navzájem. Pokud se děti dohadovaly, tak civilizovaně. Byla tam i skupinka se dvěma kluky tak okolo deseti let. Viseli na mobilech a bylo jim dost jedno, kde jsou. Dokud jim nedošly baterie v mobilech. Byl tam pár mladých lidí, kteří už něco procestovali a hezky o tom vyprávěli. A byli jiní, kteří toho moc neprochodili, ale uměli vtipně vyprávět. Bezvadně se to poslouchalo, lepší pořad už jsem dlouho neslyšela. Usnuly jsme s kamarádkou uprostřed vyprávění.
