Jsem srab a nestydím se za to. Někdy to tak v životě bývá. Člověk míní a osud mění. Už zase jsem měla svůj Plán. A někde nahoře, vysoko nad mraky, se asi pořádně bavili.
Druhý den ráno jsem vstala ještě za tmy. Nebylo to těžké. V noci mi byla dost zima. Údolím vál studený vítr, teplota byla těsně nad nulou, od úst šla pára.Vzpomínala jsem na teplý spacák, co zůstal doma. Nebo na lehounkou péřovou bundu. Zmrzlýma rukama jsem balila plachtu mokrou od rosy. Ze stanu se vynořila kamarádka a pomáhala mi. Je to poklad! Snažily jsme se nevzbudit spolunocležníky. Potichu jsem opustila nocoviště a kamarádka se vrátila do stanu.
Šla jsem svižně, na nebi se objevil příslib svítání. Na Modravské hoře už jsem se konečně zahřála, vykoukly i první paprsky slunce. Cikánskou slatí jsem tolik nespěchala, je to krásná cesta a byla by škoda si ji neužít. Na Březníku jsem se zastavila, kochala jsem se výhledem do údolí, kde ještě ležela mlha. Z batohu jsem si vybalila malou snídani. Nebyl důvod spěchat, vyšla jsem časně, abych tady nepotkala davy lidí a to se mi splnilo.
Po krátké přestávce jsem vyrazila směr Luzný. Cesta přímým směrem - Luzenským údolím, je zavřená z důvodu ochrany přírody. Jde se tedy oklikou. Nijak mi to nevadí, mám ráda výhledy a to ta delší trasa nabízí dostatečně. Terén je tady trochu hůře schůdný, není to cesta pro každého. Po pravdě jsem se kochala výhledy tak, že jsem si dvakrát pořídila slušivé krvácející šrámy od vyčnívajících větví. Došla jsem k historickým hraničním kamenům. Bylo krásné, slunečné ráno. A já dostala intenzivní pocit, že se mám vrátit. Nebyl pro to žádný racionální důvod! Ano, říkala jsem si, že když mi tady na hlavu spadne suchý strom, nebo když si vymknu kotník, přidělám práci někomu jinému. Že některé cesty je lépe jít ve dvou. Ale tohle nebyla zase tak náročná cesta a počasí už lepší být nemohlo… Žádné drama….. Ten pocit, že se mám vrátit, zesílil….. Jo, jsem srab. Otočila jsem se a šla zpět. Vrchol Luzného jsem nechala za zády. Stejně, jako před rokem. Tehdy nás z něj ale vyhnal déšť. Teď to byl jen silný pocit, že dál jít nemám. Nic víc.
Bylo pozdní dopoledne, když jsem dorazila zpět na Březník. Po cestě jsem potkala jednu dvojici mířící tam, odkud jsem se vracela. Prohodili jsme spolu pár slov. V bývalé hájovně na Březníku právě otevírali. Dala jsem si polévku a pití, posadila se na sluníčko, vybalila mokrou plachtu tarpu, nechala ji sušit a bylo mi bezvadně.
Měla jsem dost času přemýšlet, proč jsem tu cestu vzdala. Racionální důvod v tom moc nebyl. Třeba to jen byla příležitost, jak se tam znovu vrátit. Těšila jsem se na tenhle úsek cesty celý rok a nakonec jsem to vzdala. Přesto mi to vůbec nevadilo. Měla jsem intenzivní pocit, že je vše přesně tak, jak má být. Přestala jsem se v tom pitvat a užívala si krásného dne.
K hájovně přicházeli a přijížděli další a další turisté. Několik z nich se mne postupně ptalo na cesty různými směry. To mně v duchu pobavilo. Já přeci nejsem žádný znalec Šumavy! Třeba si mysleli, že jsem inventář hájovny. Už trochu opotřebovaný, ale ještě funkční… Ta místa, na která se ptali, znám. Nebylo to těžké. Vozím s sebou mapy nejenom v mobilu, ale i papírové. Takže jsem všem cesty i ukázala. Mezitím stačila plachta uschnout, byl čas jít dál.
Cestu jsem znala dobře. Šla jsem tudy mnohokrát. Stačilo vyběhnout k Ptačí nádrži, pak nahoru okolo Černé hory a dolů k rozcestí na Prameny. Uháněla jsem rychle. Na Bučině bych tímhle tempem byla zbytečně brzy. Poslala jsem zprávu kamarádce, jak je na tom. Prý míří z Kvildy na Prameny. Vydala jsem se tam také.
Prameny Vltavy jsou za hezkého počasí většinou plné turistů. Nic, co by mě lákalo. Tentokrát to nebylo jiné. Bylo horko, pod turistickým přístřeškem na mne čekalo poslední místo ve stínu. Sundala jsem batoh, rozhlédla se a uviděla přicházet kamarádku! Lépe nám to vyjít nemohlo.
V davu se nedala přehlédnout. Zdatná dáma s velkým batohem, přes sebe veselý oranžový šál proti slunci. I letos jsem jí ho malinko záviděla. Zatím jsem ale nenašla odvahu jej do výbavy zařadit také.
Udělala jsem jí místo ve stínu. Měla toho dost. Bolavé nohy plné puchýřů dokážou cestu pořádně otrávit. Zažila jsem to. Probraly jsme své cesty. Nijak ji nepřekvapilo, že jsem na Luzný nedorazila. Je moudrá, ví, že se věci většinou dějí tak, jak mají.
Byl čas se zvednout, proplést se davem a pokračovat na Bučinu. Nikam jsme nepospíchaly, nic nás nehonilo. Na Bučině jsme se zastavily na jídlo a pak se pomalu přesunuly na nocoviště.
