Ráno jsem vstávala brzy, chvíli po páté. Chtěla jsem spojit dva úseky a nezůstávat na Modravě. Nocování ve vlhkém údolí kousek od hospod mě moc nelákalo.
Měla jsem svůj plán. Už zase... Chtěla jsem se další den setkat v Prášilech s kamarádkou. Byla tam s manželem v penzionu, plánovaly jsme návštěvu cukrárny.
Ráda bych napsala, že ráno bylo krásné, chládek, cesta parádní. To sice ano, ale já z toho vnímala jen každý kamínek pod botami. To musí být šumavské cesty plné štěrku?! A asfalt nebyl o moc lepší. Tvrdý, každý krok mě bolel.
Vydržela jsem to až před Modravu. Na kládách jsem si opřela batoh, sundala ho, pak i pohorky a ponožky. Obula jsem si sandály, pohorky přivázala na batoh. Znovu jsme vyrazila, ohnutá, kulhající stařenka. Zrovna jsem se začala litovat, když vtom se za zatáčkou vynořila elegantní postava mé kamarádky! Honem jsme se narovnala a pokusila se tvářit šťastně.
Překvapené jsme byly obě! Plánovaly jsme setkání přeci až zítra! Trochu jsme si popovídaly. Pochopitelně jsme jí vylíčila krásy putování s batohem napříč Šumavou, aniž bych zmiňovala některé nepodstatné detaily – modré palce, puchýře, odřená záda a tak….
Kamarádka je chytrá, nezdálo se, že by mi záviděla. Cestovat s obřím batohem rozhodně neměla v úmyslu. Chodí po horách v elegantním turistickém oblečku a s kabelkou. Je štíhlá, drobná, chodí ale tempem, kterým předhání cyklisty. Vyrazila si z Prášil na Březník a možná ještě o kousek dál. A pak zase zpět.
Potvrdily jsme si zítřejší setkání a vyrazily každá opačným směrem. Já už veseleji, nejsem přeci žádná chudinka!
Na Modravu jsem dorazila ve chvíli, kdy otevíraly hospody. Doplnila jsem vodu, dala polévku a pití a vyrazila v poledním horku směrem k Poledníku. Skvělý nápad!
Z Modravy vede asfaltová dálnice, která se v horku rozpálí jako Sahara. Na Sahaře jsem byla, tak vím, o čem mluvím. Navíc je, na rozdíl od Sahary, plná cyklistů, kteří závodí ve slalomu mezi pěšími turisty. Do toho jsem se potácela já. Snažila jsem se mít tenhle úsek rychle za sebou, nabrala jsem celkem přijatelné tempo bez ohledu na to, co udělá s mými puchýři. Raději jsem se moc nezastavovala, každá zastávka znamenala, že se budu bát znovu postavit na nohy. Ani fňuknout jsem si nemohla! Bylo vedro a já nemohla ztrácet vodu brečením.
Od Javoří pily ubylo lidí, nakonec i cyklistů. Tedy až na ty, co ignorovali značku zákaz vjezdu cyklistů a závoru přes cestu. Cesta lesem už byla ve stínu, u potoka byla vidět práce bobra, tenhle úsek už jsem si zase užívala.
Stoupání na Poledník bylo výživné. Zjistila jsem ale, že mi kopce jdou lépe, než rovinky. Po cestě jsem potkala luxusní koupelnu. Jak málo stačí ke štěstí!
Nakonec jsem na Poledníku stihla ještě otevřené infocentrum a jedno studené orosené…
