Dáma na rozcestí – a svůdnice

Pokud jsem předchozí den uvažovala nad tím, zda je správné stavět na místech po odsunutých obyvatelích nebo co udělá spekulace s pozemky s krajinou Novohradska, v Pohoří na Šumavě jsem pro sebe našla odpověď. 

Je to místo plné nových rekreačních domů, ale je mrtvé.Děti si venku nehrají,  chlapi nejdou do hospody,  dámy  nestojí před obchodem. Ruiny starých domů zmizely, ale obec  nežije.   Ze zadních vrat penzionů a rekreačních  chalup kravky na pastvu asi nevyženou.... 

Opustila jsem obec a pokračovala dál podél hranic  stezkou skelných hutí : přes  bývalé Janovy Hutě, podél Lužnice, přes Stříbrné Hutě a Terčí Huť.  Výroba skla zdejší kraj živila a hutí  zde bývalo nepřeberně. 

U Huťského rybníku jsem odbočila k Žofínské hájovně.  Den se přehoupl do odpoledne, počasí  se jako zázrakem vylepšilo, začalo pálit ostré slunce.  

Žofínská hájovna  slouží jako penzion s restaurací.   Bylo plno, ale nespěchala jsem.  V klidu jsem si objednala jídlo a poseděla na terase. Věděla jsem, že dnes přespím  na místě, kam jezdí skauti tábořit a že do večera mám dost času.

Slunce zakryly těžké černé mraky.  Nezdálo se, že bych měla dost času, než začne pršet.  Změnila jsem plány, rychle zaplatila a uháněla dál.  

Na místě mého plánovaného noclehu  byla na výletě mladá rodina. Dali jsme se do řeči a bylo to milé povídání nejenom o cestování.  Černé mraky vyhnaly brzy i je.  Pověsila jsem si hamaku a připravila jsem se na noc.   Obratem se přihnala bouřka a liják. Šla jsem spát.

Celou noc lilo jako z konve.  Bouřky se honily po okolních kopcích a  bouchalo to jako u Verdunu. Blesky  křižovaly oblohu.  Přetáhla jsem přes  sebe šál od kamarádky a pokoušela se v tom  hluku usnout.  Déšť neustával, velké kapky se rozstřikovaly do drobných  kapiček a ty se usazovaly všude.

Bouřka k ránu polevila, déšť ne. Jakoby venku někdo pustil sprchu.   Mělo to i své výhody. Ranní hygiena se tím dost zrychlila, mytí nádobí po snídani také.  Stačilo ho vyndat na déšť.

Nebylo na co čekat. Déšť nepřestával,  navlékla jsem na sebe nepromokavé oblečení  a vyrazila.  Stružky podél cest se změnily v divoké  říčky.  Asfaltové cesty, kterými je Novohradsko  protkané, se změnily  v koryta řek. Vodě se do cesty stavěly moje boty a ta je hravě přelévala. Bylo to jako z učebnice hydrologie. Zpevněný povrch vodu nezpomalil, valila se z kopců přes boty a dál.

Chvilkami jsem se zastavila a udělala několik fotek. Dopravní značce „Svůdnice“   s obrázkem poprsí nešlo odolat.  Žádnou svůdnici jsem v dešti nepotkala, ale  pánové by si tady asi měli dávat pozor.

Všude kolem déšť a mlha.  Vzala jsem to kolmo přes vrstevnice, nahoře na hřebeni vál studený vítr. Všechny zážitky nemusí být nutně pozitivní…  Ono se to časem zprůměruje.

Vzala jsem to zkratkou na Staré Hutě.  Déšť  ustával, zůstala  jen mlha a vítr. Na Starých Hutích bylo  počasí jako v říjnu.  Vítr honil mlhu dolů ze svahů Vysoké i Kuní hory.   Blížilo se poledne. Těšila jsem se na čaj a horkou polévku na  Hojné nebo Dobré Vodě.

Krátce jsem se zastavila u vyhlídky na Hojné Vodě.  Moje oblíbené místo. Zvon setkávání nelze minout.  Spojení kovu, kamene, skla, vody a krajiny.  Místo setkávání lidí a krajiny.  Na zvonu je nápis:“ Obrať svou tvář ke slunci  a všechny tvé stíny zůstanou za tebou“….

Svou tvář bych ke slunci ráda obrátila, ale kolem byla jen mlha. Tak příště.  

Na Dobré Vodě se vždy ráda zastavím.  Bývalo to klidné místo. Kostel s klášterem je opravený, klidné místo už to tolik není, ale dobrá voda  zůstala.  Ráda jsem si ji vzala s sebou.   Byla neděle, občerstvení  bylo zavřené.  Nebyl důvod se tady zdržovat. Vrátila jsem se k odbočce na Šejby.

Chtěla jsem se po cestě zastavit ještě u Šejbského dubu, ale   nakonec jsem  zacházku vzdala a uháněla rovnou za nosem - přes  Šejby a pak vzhůru  na hranice. Mířila jsem na čtvrtý kámen.