Celou noc lilo. Ráno už bylo ale bez deště i větru. Vstávala jsem ještě před východem slunce. Ve vzduchu byl cítit podzim.
Sbalila jsem mokrý stan. Málem jsem s ním sbalila i placatého slimáka. Spáchal sebevraždu. Kontakt s přírodou jsem minulou noc měla zjevně bližší, než bych chtěla.
Snídani jsem odložila na později, až budu na nějakém pěkném místě. Vyšla jsem do nového dne. Na obloze se začínaly objevovat první sluneční paprsky a mezi mraky vykoukla modrá obloha.
Mířila jsem na Grázlovu vyhlídku, která je přímo nad údolím Dyje. Těšila jsem se na první setkání s řekou, která mě bude provázet další dny. Už dlouho mě to sem táhlo.
Ve chvíli, kdy jsem dorazila, na kratičký okamžik se otevřelo nebe, paprsek světla roztrhl mraky, ozářil kříž na vyhlídce a mezi rameny kříže zamířil na mne. Jako by si to tam nahoře někdo celou dobu šetřil a čekal, až přijdu. Doslova mě to posadilo na zadek. Pro tyhle případy tam mají lavičku. Ani batoh jsem si nesundala a pozorovala hru světla. Na krátký okamžik jsem se ponořila do sluneční záře….
Tohle představení řídil hodně dobrý režisér. Najednou dávalo smysl, proč jsem celé včerejší odpoledne uháněla až do místa přespání. Přijít dnes ráno o trochu později, slunce by bylo dál. Byla to čistá radost a krása.
Říkala jsem si, zda ty starší dámy z předchozího dne neměly přeci jen pravdu. Třeba má moje cestování i nějaký duchovní rozměr. Co já vím… Moc jsem nad tím neuvažovala. V každém případě jsem byla ráda, že jsem to včera nevzdala a došla přesně tak daleko, abych další den byla tam, kde jsem měla být.
Byla jsem vděčná, že jsem si pro tenhle zážitek mohla dojít. Dobře vím, že každý nemůže.
Dole v údolí se blýskala řeka. Zvala k setkání. Probouzel se slunečný den. Vydala jsem se za řekou.
