V nejlepší se má prý přestat a dobrého má být pomálu. Tak to se nám podařilo. Cestování po hranicích republiky jsme s kamarádkou skončily předčasně v Maříži. Řekla bych, že to bylo právě v nejlepším.
Bylo krásné počasí a krásná byla i krajina České Kanady.
Pro kamarádku toho dobrého bylo o dost méně. Pokaždé jí na cestě dělaly společnost puchýře. Bez ohledu na to, jaké boty si vzala.
Chtěla jsem dojít do Znojma. Došla bych tak po etapách od Ž (Železná Ruda) až do Z (Znojmo). To by mi pro tentokrát stačilo. Končit v Maříži se mi ani trochu nechtělo. Tak jsem vyrazila na konci léta znovu.
Poslední dva týdny prázdnin pršelo. Počasí připomínalo říjen. Dostala jsem skvělý nápad. Pršet nebude přeci věčně! Bylo by dobré dojít ten kousek z Maříže do Znojma. Je tam tolik míst k vidění! Nakonec bylo možná dobře, že jsme skončily předchozí etapu dříve. Určitě bychom už byly unavené a další cestu bychom si tak neužily.
Zeptala jsem se kamarádky, jestli nechce se mnou dojít ten kousek z Maříže do Znojma. Nechtěla. Už jí to bylo asi jasné. Definitivně jsem se musela zbláznit. Venku lilo, v noci bylo tak pět stupňů.
Jenže já si pořídila nový tarptent. Lehounký stan, který se zavěsí na turistické hole. Udrží teplo o trochu lépe než tarp, voda pod něj nezateče. Hamaku jsem si tentokrát nebalila, lehčí spacák vyměnila za teplejší a mohla vyrazit. Děti šly do školy a já na procházku.
Předpověď počasí slibovala, že déšť má ustávat. Za okny autobusu lilo. Vyjela jsem v krátkých kalhotách a teplé bundě. Nešla jsem přehlédnout. Takhle dámy v mém věku většinou necestují.
Zaujala jsem starší paní. Dala se se mnou do hovoru. Přišla řeč i na víru. Patrně se domnívala, že konám nějakou náboženskou pouť. Asi ji zmátly turistické hole. Možná si myslela, že je to pokání. Vysvětlila jsem jí, že jsem se šla jen projít. Z Maříže do Znojma. Vytřeštila oči a přestala se mnou mluvit. Tuším, že v tom už měla také jasno. Bláznům se nemá odporovat.
Přestávalo pršet. Přestoupila jsem na vlak do Slavonic. Při čekání na nádraží jsem zaujala nejprve bezdomovce a pak jinou starší paní. Ta na rozdíl od bezdomovce byla milá. Když slyšela, že půjdu ze Slavonic do Maříže a pak dál, zasvítila jí očka a řekla:„V Maříži jsem chodila do školy!“ Měly jsme si co vyprávět. Tady je její příběh:
V roce 1945 se s rodiči odstěhovala z Rokytnice do obce kousek u Maříže. Měli přidělený statek po původních obyvatelích, kteří byli odsunuti. Když přijeli se všemi svými věcmi na místo, majitelé tam ještě tam byli. Chystali se právě k odchodu. S sebou si směli vzít jen to, co unesli. Statek to byl bohatý, chalupa plná dětí, všichni muzikanti. Nástroje si s sebou vzít nemohli. Byla to těžká chvíle pro všechny. Pro ty, co odcházeli i pro ty, co přijeli. Všichni plakali. Otec české rodiny později na hranice odnesl hudební nástroje i osobní věci původních majitelů.
Noví obyvatelé statku začali hospodařit a dcerka chodit do školy v Maříži. Škola to byla velká, protože v každé chalupě bylo tehdy plno dětí. Chodily si hrát do zámeckého parku i do zámku, který paní hraběnka musela ve spěchu opustit. Ještě tam zbylo všechno vybavení.
O několik let později se rodina musela opět stěhovat. Statek se nacházel v pohraničním pásmu, přišlo rozhodnutí o jeho demolici. Přestěhovali se do nedalekých Slavonic, kde vyrostla i další generace.
Kolik už jsem takových osudů na cestě pohraničím slyšela. Všechny stejné a každý jiný.
Zvláštní - paní zavedla také řeč na víru. Kolik bylo před každým stavením křížků! Každý sedlák měl jeden. A kolik jich zmizelo. Vyprávěla jsem jí, jak na svých cestách vidím, kde se obnovují a kde je to místním lidem jedno. Že to snad ani není tolik otázka víry, jako spíš sounáležitosti s místem, kde lidí žijí.
Měly jsme si co vyprávět. Můj příběh ji asi také zaujal. Kladla mi samé logické otázky:
- Proč jdu z Maříže? – Protože tam jsme s kamarádkou skončily předchozí etapu.
- Proč jdu sama? - Protože kamarádka nešla.
- Jsem vdaná? – Ano
- Proč se mnou nejde můj manžel? –Protože mu to zdraví nedovolí.
- Mám děti? – Ano.
- A proč nejdou se mnou? – Protože už jsou velké a mají své cestování.
- Proč nejedu na kole? Bylo by to rychlejší. – Protože už jsme hodně míst s manželem projeli a tak vím, že bych se s kolem nedostala tam, kde mě to zajímá.
Bylo vidět, že jí to bude ještě dlouho vrtat hlavou. Ve Slavonicích jsme se rozloučily.
Nakoupila jsem trochu jídla a vyrazila do Maříže. Bylo poledne a přede mnou bylo ještě tak 35 kilometrů. Mraky se trhaly a padaly po kouskách dolů.
