Dáma na rozcestí – a Polednice u jezera

Mám já to zapotřebí?!  V mém věku? Měla jsem za sebou takových osm hodin chůze. Vstávala jsem ještě za tmy. Pak cesta v letním žáru přes hory a doly. Žádné velehory to nebyly, ale úplně mi stačily. 

Jistěže to  mám zapotřebí!  Dokonce mě to baví.   Nic moc to nestojí a zažiji věci, které bych jinak nezažila.  Některé  zážitky bych možná i vynechala. Například cestu po silnici, kde se rozpálený asfalt lepí na boty.

V nejvyšším  vedru jsem dorazila k Lipnu. Kyselovská zátoka moc na koupání není.  Čas jsem měla  dobrý,  vody na pití ubylo, rozhodla jsem se podívat,  jestli náhodou u přívozu  není občerstvení. Podle mapy by mohlo být.

 Mohlo, ale nebylo. Jen dav cyklistů čekajících na přívoz. Ale nebyla to velká zacházka. Opláchla jsem se a chvilku postála na břehu.   Větřík  si pohrával se šálem přehozeným přes ramena.  Polednice u  jezera …..

Po chvíli jsem se obrátila a  šla volným krokem zpět k rozcestí.

Zastavil  mne  sympatický  starší cyklista na perfektním silničním kole. Jestli prý nevím, kde je Boží Lhota.  Že prý objíždí Lipno a na lístek si to napsal.   Jenže nemá brýle a tak na to nevidí. Ale má mapu.  Vytáhl mapičku o velikosti ručky batolátka. Lipno tam vypadalo jako malý rybníček. S brýlemi nebo bez, ono by to bylo asi jedno… Vytáhla jsem mapu přiměřeného měřítka a nabídla místo Boží Lhoty  Bližší Lhotu. To ho  uspokojilo, spirituální zážitky nehledal, chtěl jen objet Lipno. Věřím, že to zvládl a možná při tom objevil i místa, kam původně ani jet nechtěl. Mám pro to pochopení.  Stává se mi to s mapou i bez ní.

Asfaltová silnice  byla rozpálená,  přidala jsem do kroku a směřovala  do zalesněných kopců.  Věděla jsem, kde nabrat vodu a kudy dál jít. Na každé odbočce jsem pečlivě kontrolovala směr.   Bylo to ale celkem jasné, žádný problém. Až na tu poslední křižovatku. Tu jsem profrčela rovně, místo abych odbočila. Typické…

Zjistila jsem to v půlce kopce, vracet jsem se nechtěla, bohužel jsem věděla velmi dobře, kam jsem odbočila.  Na cestu ke Svatému Tomáši. Tam nahoře bude ale voda i restaurace.  Blížil se večer. Pokud jsem chtěla stihnout restauraci otevřenou, musela jsem  zrychlit.   Kopec jsem vyběhla, restauraci stihla, turisté už byli pryč.  Doplnila jsem tekutiny  a nastudovala mapu.

Bylo to ale jasné.   Za odměnu si projdu  horskou loukou, pak přes bývalou obec  Linda.  Stejně jsem se tam vždycky chtěla podívat.

Pak  po asfaltové cestě  do Pasečné.  Odtud dolů k hranicím přes bývalé Kaplické Chalupy a zase do kopce přes zaniklé obce Lhota, Dobřín, Kapličky a dál do míst, kde jsem stejně chtěla přespat.  Jen původně o den později. Vidět bylo dlouho, věděla jsem, že bych to měla stihnout.  Vycházelo mi to tak na 50-60 kilometrů za celý den.   Žádná hrůza. Už bude chladněji, půjde se dobře. Pokud by mě zastihla tma dříve, nic by se nestalo. Vodu mám, počasí je krásné, hamaku si pověsím, kde to půjde.

Takhle už to v životě bývá.  Člověk si udělá nějaké plány, pak ho cesta zavede jinam.  Je na něm, jak si s tím poradí.   Někdy je ta nová cesta těžší, ale o to zajímavější.  Ach jo.  No, tak jdeme…