Ve svém zralém věku se stále učím. Často je to právě cesta, která mě učí. Pokoře, trpělivosti nebo umění prohrávat. Někdy to prostě nejde tak, jak by člověk chtěl a nemá smysl se s tím prát. Ono to třeba půjde jindy a jinak.
Zašly jsme si s kamarádkou cestou Rakouskem navíc jen pár kilometrů. S puchýři na nohou to pro ni bylo pořádně dlouhé. Já si to ale po pravdě užila. Bavilo mě srovnání české a rakouské krajiny. Na rakouské straně byla krajina učesaná jako zahrádka. Do posledního metru využitá. Lesy malé, čisté, krajina rozdrobená políčky a pastvinami. Každá mez pečlivě vysekaná. Vesničky s vyšperkovanými statky a kapličkami.
Na naší straně lesy hluboké, louky s vysokou trávou. Domů málo, pokud vůbec nějaké byly. Kapličky téměř zmizely, boží muka byla jen vzácně opravená. Krajina mnohem opuštěnější. Krajina ale druhově mnohem pestřejší.
U Grässelmühle jsme zaujaly rakouského cyklistu. Absolvovaly jsme drobnou společenskou konverzaci na téma „kudy, kam a proč“ a stoupaly do kopce směrem k hranici. Kamarádka už toho měla dost. Z batohu vylovila náhradní barefootové boty a přezula se. Asfaltová cesta se změnila na polní, kamarádce se šlo lépe. Když se nám otevřel výhled na naši krajinu za hranicemi, možná i slzu uronila. Nevím, šla za mnou. Každopádně se jí šlo hned veseleji. Neumře v cizině.
Šlo se jí veseleji jen do chvíle, než jsme na české straně dorazily k cestě vysypané hrubými kameny. Na to barefootové boty nejsou dělané. Nohy měla už tak plné puchýřů. Měla toho dost. Končí. Ne tady a hned, ale v Horním Dvořišti. Už nastudovala, kdy jí jede vlak. Nepotěšilo mě to, ale chápala jsem ji. Ušly jsme 28 kilometrů. Nemělo smysl si dál ničit nohy a zkazit další dny.
Obloha ztěžkla šedými mraky, bylo dusno. Šla jsem před kamarádkou. Uslyšela jsem tlumené vykřiknutí. Otočila jsem se a vidím kamarádku, jak sleduje něco u svých nohou: „ Málem jsem šlápla na zmiji!“ Vrátila jsem se k ní. U jejích nohou opravdu ležela ukázková zmije obecná. Jako z učebnice. Ale malá, asi letošní. Chudinka, chtěla se jen vyhřát na asfaltu ještě než začne pršet a my ji rušily. Kamarádka má pro přírodu pochopení, ale tohle brala jako jasné znamení, že z té přírody má vypadnout.
Zrychlila krok směr Horní Dvořiště – nádraží. Za našimi zády se k nám od Rakouska pomalu přibližovala černá stěna. Nad kopci, kterými jsme dnes prošly, už pršelo.
Kde bude dnes spát kamarádka, to už bylo jasné. Kde budu spát já, to jsem netušila. Louka na náměstí Horního Dvořiště by byla ideální. Hezky posekaná, rovná… Nocovat na náměstí se mi ale nezdálo jako nejlepší nápad. Okolí města není právě bohaté na turistické přístřešky, vlídné remízky, kempy nebo penziony.
Došly jsme na nádraží. Vlak už tam stál. Zahřmělo. Dalo se do deště. Kamarádka nastoupila do vlaku. Já za ní. Pro dnešek to taky balím. Vlak se dal do pohybu.
Nikdy jsem netvrdila, že jsem statečná…
Vlak uháněl od hranic do vnitrozemí. Za okny lilo jako z konve. Zavolala jsem rodině, že dorazím neplánovaně domů. Domluvily jsme se s kamarádkou, že já budu další dny pokračovat. Ona si vyléčí nohy, sežene jiné boty a pak se připojí ke mně.
Doma se shodou okolností po dlouhé době sešla celá rodina a bylo to milé. Dospělé dítě zahlédneme asi tak často, jako ledňáčka. Vzácně a v letu.
Celou noc pršelo. Byla jsem ráda, že tam venku nemusím spát. V hlavě jsem si musela přerovnat plány.
Z plánu „Veselé cestování zalité sluncem s kamarádkou „ jsem si to přerovnala na: „ Cestování v dešti a sama“. Do batohu jsem přihodila hamaku a bylo rozhodnuto. Další den se vracím ke hranicím. Sama.
