Dáma na rozcestí – a nikdy jsem netvrdila, že jsem statečná….

Ve svém zralém věku se stále učím.  Často je to právě cesta, která mě učí.  Pokoře, trpělivosti nebo umění prohrávat.   Někdy to prostě nejde  tak, jak by člověk chtěl a  nemá smysl se s tím prát.  Ono to třeba půjde  jindy a jinak.

Zašly jsme si  s kamarádkou cestou Rakouskem navíc jen pár kilometrů.  S puchýři na nohou to pro ni  bylo  pořádně dlouhé.  Já si to ale po pravdě užila. Bavilo mě srovnání české a rakouské krajiny. Na rakouské straně   byla krajina učesaná jako zahrádka. Do posledního metru využitá. Lesy malé,  čisté,  krajina rozdrobená políčky a pastvinami. Každá mez pečlivě vysekaná. Vesničky  s vyšperkovanými  statky a kapličkami.

Na naší straně  lesy hluboké,  louky s vysokou trávou. Domů málo, pokud vůbec nějaké byly. Kapličky téměř zmizely, boží muka byla jen vzácně opravená.  Krajina mnohem  opuštěnější.  Krajina  ale druhově mnohem  pestřejší.  

U Grässelmühle  jsme zaujaly  rakouského cyklistu.  Absolvovaly jsme drobnou společenskou konverzaci  na téma „kudy, kam a proč“ a stoupaly do kopce směrem k hranici.  Kamarádka už toho měla dost.  Z batohu vylovila náhradní barefootové boty a přezula se.  Asfaltová cesta se změnila na polní, kamarádce se šlo lépe. Když se nám otevřel  výhled na naši  krajinu za hranicemi,  možná i slzu uronila.  Nevím, šla za mnou. Každopádně se jí  šlo hned veseleji.   Neumře v cizině.

Šlo se jí  veseleji  jen do chvíle, než jsme na české straně  dorazily k cestě vysypané  hrubými kameny.  Na to barefootové boty nejsou dělané.  Nohy měla  už tak plné puchýřů.  Měla toho dost.  Končí.  Ne tady a hned, ale v Horním Dvořišti. Už nastudovala, kdy jí jede vlak.  Nepotěšilo mě to, ale chápala jsem ji. Ušly jsme  28 kilometrů. Nemělo smysl si dál ničit nohy a zkazit další dny. 

Obloha ztěžkla šedými mraky, bylo dusno.  Šla jsem před kamarádkou. Uslyšela jsem  tlumené  vykřiknutí.  Otočila jsem se a vidím kamarádku, jak sleduje něco u svých nohou: „ Málem jsem šlápla na zmiji!“  Vrátila jsem se k ní.  U jejích nohou opravdu ležela ukázková zmije obecná.  Jako z učebnice. Ale malá, asi letošní. Chudinka,  chtěla se  jen vyhřát na asfaltu  ještě než začne pršet a my ji rušily. Kamarádka má pro přírodu pochopení, ale tohle brala jako jasné znamení, že z té přírody má vypadnout.

Zrychlila krok směr Horní Dvořiště – nádraží.  Za našimi zády se k nám od Rakouska pomalu přibližovala černá stěna.  Nad kopci, kterými jsme dnes prošly, už pršelo.

Kde bude dnes spát kamarádka,  to už bylo jasné.  Kde budu spát já, to  jsem netušila. Louka na náměstí Horního Dvořiště by byla ideální. Hezky posekaná,  rovná…  Nocovat  na náměstí se mi ale nezdálo jako nejlepší nápad.   Okolí města není  právě  bohaté na turistické přístřešky, vlídné remízky, kempy nebo penziony. 

Došly jsme na nádraží.  Vlak už tam stál. Zahřmělo.  Dalo se do deště.  Kamarádka nastoupila do vlaku. Já za ní. Pro dnešek to taky balím. Vlak se dal do pohybu.

Nikdy jsem netvrdila, že jsem statečná…

Vlak uháněl od hranic do vnitrozemí.  Za okny lilo jako z konve. Zavolala jsem rodině, že dorazím neplánovaně domů.  Domluvily jsme se s kamarádkou, že já budu další dny pokračovat. Ona si vyléčí nohy, sežene jiné boty a pak se připojí ke mně.

Doma se shodou okolností  po dlouhé době sešla celá rodina a bylo to milé. Dospělé dítě zahlédneme  asi  tak často, jako ledňáčka. Vzácně a v letu.

Celou noc pršelo. Byla jsem ráda, že tam venku nemusím spát.  V hlavě jsem si musela přerovnat plány.

Z plánu „Veselé cestování  zalité sluncem  s kamarádkou „ jsem  si  to přerovnala na:                    „ Cestování v dešti a sama“. Do batohu jsem přihodila hamaku a bylo rozhodnuto.  Další den se vracím ke hranicím.  Sama.