Městečko jsme opustily ještě za ranního chládku. Zamířily jsme nejkratší cestou do lesů. Dělal se krásný letní den. Bylo mi tak líto, že dnes končíme!
Česká Kanada je krásná. Měla jsem vymyšlenou trasu co nejblíž u hranic. Ale stálo by nás to příliš času.
Vzaly jsme to tedy lesem z Nové Bystřice přes Kamenný vrch na Mýtinky. Lesní krajina se před Mýtinkami otevře, objeví se louky s trávou vlnící se ve větru jako moře, cesta vede starým stromořadím. Čistá radost.
Před Mýtinkami jsme se s kamarádkou rozloučily. Já pokračovala dál do lesů, ona k silnici vyhlížet svého partnera.
Dál už jsem to znala z dřívějších cest na kole: přes Návary, kolem bizoní farmy ve Veclově, k zámku Dobrhoř.
Na kole se to dá zvládnout za chvilku. Pěšky po asfaltové silnici v horku to ale není žádná velká radost. Poledne bylo už dávno pryč, když jsem dorazila k zámku Dobrhoř. Zámek určitě za zastavení stojí. Je v soukromém vlastnictví, velký tak akorát, aby bylo na co koukat. Postupně jej opravují, uvnitř je výstava. Neměla jsem čas ani sílu si výstavu projít. Využila jsem jen občerstvení a prohlédla si nabídku knížek ve vitrínách. Naštěstí si nemůžu nic těžkého do batohu přihodit. Tady bych si určitě vybrala.
Stín pod starým dubem lákal k odpočinku v horkém letním dni. Zátiší s umělými koláčky k zastávce na fotografování. Dlouho jsem se nezdržela a šla dál.
Za zámkem jsem odbočila na neznačenou cestu směrem ke hranicím. Staré stromy stínily cestu, okolo louky a zvlněná krajina v horkém letním dni.
Cesta alejí stoupala k lesu, pak se změnila na lesní cestu. Nakonec se lesy rozestoupily a nabídly mi výhled na horskou louku. Vysoko na nebi kroužila káňata, vítr rozvlnil trávu….
Pokračovala jsem na Trojmezí. Už jsem měla za sebou Trojmezí na Šumavě: česko- německo-rakouské. Tady na mne čekalo Trojmezí česko-moravsko-rakouské.
Na cestě od Dobrhoře jsem zatím nepotkala ani živáčka. Za Trojmezím se začaly objevovat skupinky turistů jdoucích z Maříže. Věděla jsem, že za chvíli už bude moje cestování pro tentokrát končit a bylo mi to líto.
Na rozcestí před Maříží jsem se potkala s dvojicí jedoucí na dvojkole v opačném směru. Probrali jsme zkušenosti. Trochu jsem jim záviděla, že jedou dál. Jen ten kopec, který je čekal, ten jsem jim nezáviděla vůbec.
V Maříži jsem se zastavila na polévku a pití, kamarádka s přítelem dorazili obratem. Prošli jsme si společně dílny, potěšili se keramikou a vyrazili k domovu.
Rozum mi říkal, že je to tak správně. Říkala jsem si, že kamarádka byla statečná, že se ke mně znovu připojila. Mohla to vzdát hned první den. Šťastná jsem z toho konce ale nebyla.
Ušla jsem nějakých 220 kilometrů a do Znojma je to z Maříže už jen kousek. S mými o trochu delšími a méně schůdnými zkratkami jen asi 120 kilometrů. To by se dalo už dojít….Ach jo… Člověk nemůže mít všechno…Tak třeba příště.
