Krásné letní ráno. Slunce nakouklo pod přístřešek. Měla bych vstávat. Ach jo… Včera jsem to vážně přehnala. Bolel mě celý člověk. V mém věku, taková blbost… Už bych mohla mít rozum…
Vyhrabala jsem se ze spacáku a hamaky. Bylo chvíli po páté ráno a už začínalo být teplo. Nemělo smysl se zdržovat, musím jít, dokud nebude takové vedro. Čeká mě už jen asi třicet kilometrů, žádné dramatické kopce, to se dá jít.
Na snídani a ranní hygienu padla poslední voda. Podle mapy by o kus dál měla být studánka. Pokud by to nevyšlo, budu muset přefiltrovat vodu z potoka v údolí. No nic, tak jdeme…
Nohám se nechtělo. Batoh byl také nějak těžší, než včera. Vazy v pravém kotníku podezřele vrzaly. Nové boty ověřené značky jsem sice doma užívala na běhání , ale bez návleků. Včera jsem měla návleky celý den. Boty výrobce inovoval do užšího tvaru. Návleky přitáhly už tak dost úzkou botu ještě víc ke kotníku a vazům se včerejší celodenní tlak přestal líbit. Sundala jsem návleky, povolila botu a snažila se nohu odlehčovat. Tak jdem…
Studánka byla tam, kde měla být. Co studánka! Malý zázrak! Zurčící křišťálově čistá voda! Nemusela jsem ji ani filtrovat. Den byl hned krásnější.
Čekala mě cesta až k té snad nejvzdálenější, nejopuštěnější a nejtemnější ze všech vysídlených obcí: Frantoly.
Obec Frantoly je trochu záludná. Na Šumavě jsou dvoje. Jedny malé a kouzelné na Prachaticku. Druhé ještě menší, spadající pod Loučovice. Jsou opuštěné a tmavé, téměř na samé hranici v jižním výběžku Šumavy. Není nijak obtížné se tam dostat. Jen je to tak daleko, že pro to málokdo najde důvod. Podobných obcí je nejenom na Šumavě hodně. Tady ale nikdo boží muka neobnovil. Není pro koho. Není kdo by se u nich zastavil, kdo by se o ně staral. Tady je to všude daleko.
Cestu lemovala zídka z pečlivě otesaných, velikých kamenů. Musela to být nesmírně těžká práce, kterou před staletím někdo udělal hodně pečlivě. To nebyly jen nějaké kamenné snosy z políček. Tohle byla poctivá kamenická práce, která přečkala věky. Jen vzácně nad ní zvítězily kořeny stromů a rozvalily ji. Mohutné kameny drží svah, kde bývaly pastviny.
Dnes jsou zarostlé zplanělými třešněmi. Keře lískových ořechů nad cestou udělaly hustou pralesní klenbu. Rozvalinami po domech teče potok. V horkém letním dni tady panovalo vlhko a pralesní šero.
Jak se tady asi lidem žilo? To je možná i ten důvod, proč mě zvědavost žene na místa lidmi opuštěná. Frantoly (Freuenthal) spadající pod Loučovice vznikly už v 16. Stolení. Ve dvacátých letech 19. století měly jen 89 obyvatel ve 14ti domech. Pro srovnání v té době měla stejnojmenná obec na Prachaticku více než 400 obyvatel v 70ti domech (viz www: zanikleobce.cz a historie obce Loučovice).
Život tady na samé hranici musel být hodně těžký. Do Rakouska blíž než do Čech. Hluboké lesy. Pastviny těžce získané a udržované. Tady žádný plavební kanál neulehčoval dopravu dřeva k zákazníkům.
Dlouho tady nikdo nešel. Voda podmáčela cestu. Noha zajela po kotník do bláta. Návleky jsem si ráno nebrala, bota byla plná vody a bláta. Přírodní obklad kotníku.
Kotník mě moc nebolel, hnala mě zvědavost. Odbočila jsem směrem ke hranicím. Cesta byla už zase asfaltová, šlo se rychle. Chtěla jsem se podívat jen kousek k hranicím a pak zpět. Byla to čistá radost jít údolím podél potoka, okolo lesy. Po pravé ruce jsem uviděla pohyb. Loukou se mihl jelen. Zmizel v křoví u potoka. Hluku nadělal jako stádo krav. Byl obrovský. Chvíli jsem tam ještě stála, nechtěla jsem ho plašit. Zůstal schovaný. Otočila jsem se a vydala se na zpáteční cestu. Jeleni tady dávají dobrý den, tak ať mají klid.
Opustila jsem hluboké lesy i s jelenem a směřovala do vnitrozemí.
