Vzbudila jsem se ještě za tmy. Déšť bubnoval na střechu přístřešku, na stan dopadalo jen pár kapek z díry ve střeše. Vítr ustal, pršelo ale celou noc a nezdálo se, že by se na tom mělo něco změnit. Bylo studené podzimní ráno.
Vařit snídani ve tmě a s čelovkou se mi nechtělo. Stejně jsem potřebovala šetřit plyn v bombě. Netušila jsem, kde budu spát další dny a v chladném počasí jsem si musela nechat nějaký plyn v rezervě. Ve spacáku a bivakovacím pytli bylo teplo, jedla jsem müsli tyčku, zapíjela vodou a uvažovala nad vybavením. Že dnes vyzkouším nepromokavé ponožky, to bylo jasné.
Občas hledám inspiraci na blogu nebo vlogu hikerů z Evropy i Ameriky. Dají se tam najít zajímavé příběhy. Například na „The art of Backpacking“ jsem viděla rozhovor s francouzským hikerem Hervé. Máme několik věcí společných. V jiných ho ale napodobovat nebudu. Například nenosí spodní prádlo a jeho batoh má jen 3 kila v základní váze. Tyhle ambice nemám. V každém případě je to sympaťák. Jsme podobně staří, takže v nejlepším věku. On na rozdíl ode mne ale před sedmi lety vážil něco přes 100 kilo. Rozhodl se zhubnout, ideálně chůzí. V mládí cestoval hodně s batohem, podobně jako já. Vyrazil tedy na cestu se svými 100 kily a dvacetikilovým batohem. Bylo to totální fiasko. Nohy plné puchýřů a odřená záda (to znám také), z treku ho odvážela manželka. Od té doby se každým rokem snižovala jeho váha i váha batohu. Dotáhl to daleko. Je z něj štíhlý fešák a přes italské Alpy přešel v 50ti dnech. Přes Pyreneje přehopkal nejprve v jednom a pak v druhém směru.
Háček je v tom, že zkušenosti jsou do značné míry nepřenositelné. Co funguje jednomu, nemusí fungovat jinému. Snadná řešení a jednoduché cesty k cíli nevedou. Výsledné vybavení je vždy kompromisem mezi váhou, cenou, mírou komfortu a užitnou hodnotou. To spolu s fyzickou kondicí dává rovnici o mnoha neznámých. Tu si musí každý vyplnit podle svých možností. Inspirovat se dá, opisovat nemá smysl.
Dojedla jsem müsli tyčku, převlékla se, horní vrstvu tvořilo praxí prověřené nepromokavé oblečení a neověřené nepromokavé ponožky. Tmu vystřídalo šero, z dálky se ozývalo troubení jelenů, pršelo stále. Nebylo na co čekat. Sbalila jsem věci i stan. Byl jen trochu vlhký – kapalo na něj z díry ve střeše přístřešku. Vyšla jsem do deště, cesta se proměnila v říčku, z nedaleké studánky chrčela voda proudem. Doplnila jsem zásobu vody, ani jsem ji nefiltrovala.
Značená stezka byla plná vody, uhnula jsem na neznačenou dřevařskou cestu. Ta schůdnější nebyla, ale dalo se jít podél ní lesem nejkratším směrem napříč vrstevnicí. Po mé levé ruce se ozývalo troubení silného jelena, slabší mu odpovídal, déšť přešel do mrholení, bukové listí se zlatavě lesklo a z lesa stoupala pára. Vlastně to bylo krásné podzimní ráno.
Boty byly brzy mokré, ale nepromokavé ponožky odvedly dobrou práci. Po chvíli jsem sešla na asfaltovou silnici vedoucí na Bumbálku. Přestávalo pršet, sundala jsem si nepromokavé oblečení a pokračovala přes Bumbálku dál, směrem na Masarykovu chatu. Těšila jsem se na teplý čaj a třeba i něco k jídlu.
U Masarykovi chaty vykouklo slunce, to byla ale také jediná příjemná věc. Měli zavřeno. Alespoň jsem si dala na chvilku sušit boty na slunce a nepromokavé ponožky vyměnila za obyčejné. Místo horkého čaje jsem si dala studenou vodu. V lahvi vířily kousky nějaké organické hmoty, asi jsem ráno přeci jen měla filtrovat. Teď už to bylo jedno.
Od rána jsem ušla jen něco před deset kilometrů, ale nohy už jsem měla ztuhlé. Naštěstí o dva kilometry dál bylo v chatě Kmínek otevřeno. Do oběda zbývalo hodně času, ale nějaké jídlo a pití se u nich našlo. Dvojkombinace nealko pivo a polévka mě nastartovala a tak jsem do nejbližšího kopce přímo vylétla. Nefiltrovaná voda startující účinky naštěstí neměla.
Cesta po hraničním hřbetu už byla pohodová, kousek od Bartkova vrchu jsem svižně předešla skupinku chodců s malými batohy a jak jsem byla rozběhnutá, tak jsem přešla i odbočku do obce Konečná a pokračovala kouskem Slovenska.
Jednou za čas se mi to stává, nijak mě to nepřekvapilo, znám se. Většinou to zjistím rychle, občas díky tomu vídám místa, které jiní nenavštíví. I tentokrát jsem si zašla jen nějakých tři sta metrů. Odměnou mi bylo úžasné přírodní divadlo na slovenské straně. Chybělo jen sdělení: „Vážení diváci, zaujměte svá místa, vypněte mobilní telefony, představení začíná. Přichází pan Podzim.“
Chvíli jsem seděla a sledovala představení. To vám byla krása! Opravdu to stálo za krátkou zacházku. Říkala jsem si, jak je dobré občas si trochu zabloudit mimo plánované cesty - když čas a síly zbývají. Nechtělo se mi odcházet. Mraky na obzoru ale varovaly, že přijdou další deště. Vrátila jsem se zpět na původní cestu a sestupovala do údolí Konečné.
V prudkém klesání do údolí jsem se setkala s dvojicí holek, řekněme okolo čtyřicítky. Šly opačným směrem s docela velkými batohy. Ptaly se, zda na Kmínku mají otevřeno a já na oplátku, zda na chatě Doroťanka mají otevřeno. Zatímco já je mohla potěšit odpovědí, že na Kmínku otevřeno mají a že jsou tam velmi příjemní, s Doroťankou si holky jisté nebyly. Doporučily mi proto jinou možnost přespání, jen o údolí dál. Měla jsem připraveno hned několik variant nocování, počasí se začalo opět kazit, říkala jsem si, že střecha nad hlavou by se třetí noc hodila.
V obci Konečná jsem se proto nezdržovala, pospíchala jsem dál, i okolo skupiny policistů na hranici jsem jen proběhla. Od léta jsem věděla, že policisté na různých místech mají hlídky a hledají nelegální migranty. Nebylo to nic, co by mě mohlo zastavit nebo zpomalit.
Na lesních cestách klikatících se po hranici se Slovenskem jsem ještě potkala několik policejních hlídek. Přehlédla jsem je jako krajinu, občas jsem jim pokynula nebo jsme se vzájemně pozdravili a já uháněla dál.
U chaty Doroťanka jsem byla ještě před čtvrtou odpolední. Ušla jsem nějakých 27 kilometrů a věděla jsem, že je čas řešit, kde přespím. Obloha se zatáhla a mně zbývala už jen asi hodina na definitivní rozhodnutí, kde a jak budu spát. V chatě byli velmi milí, ale měli plno. Protože ale bylo opravdu brzy a já dorazila první, dokázali někde vyčarovat ještě jeden pokoj. Byla jsem opravdu ráda, už jsem potřebovala dobít baterky. Své i v mobilu.
Chata se zanedlouho zaplnila, velká skupina turistů obsadila společenskou místnost a tak jsem se u večeře sešla jen s jednou paní. Seděla právě v opačném rohu místnosti. Moc pozornosti jsem jí nevěnovala - štíhlá, sportovní, neurčitého věku, laskavé oči i úsměv. Něčím jako by mi připomněla kamarádku Ivu, tu kterou jsem ve vyprávění zanechala o pár stovek kilometrů jižněji - v Rakousku.
Soustředila jsem se na dobíjení svých baterek – haluškami. Byla jsem ráda, že nemusím stavět stan ani vařit. Venku se setmělo, mraky slibovaly déšť. Vážila jsem si vymožeností jako je teplá voda a elektřina, spát jsem šla brzy. Kde budu nocovat další den jsem netušila. Teď bylo teď a co bude, to bude. V noci začal na střechu bubnovat déšť.
