Vycházela jsem, když městečko i slunce ještě spali. Věděla jsem, že mě čeká horký a dlouhý den. Půjdu okrajem Moravy, pak kouskem Slovenska a zpět na Moravu. Odhadem okolo padesáti kilometrů.
Z Lanžhota jsem mířila na Mikulčice. Lužní lesy podél Moravy byly pokácené po nedávném tornádu, šla jsem tedy severněji – po zelené značce. Asfaltová cesta rovná jako pravítko, kolem lesy a komáři. Nikde jsem se nezastavovala, první plánovanou zastávkou bylo až slovanské hradiště v Mikulčicích.
Plán to byl dobrý, načasování špatné. Byla jsem tam příliš brzy. V muzeu měli ještě zavřeno, po louce se procházel čáp. Nebyla jsem ale rozhodně sama, kdo tam byl příliš brzy. Před návštěvnickým střediskem snídala paní, řekněme mého věku, a rozhodně se stejným koníčkem. Podle batohu i oblečení bylo jasné, že jde pěšky, jde dlouho a z Čech nebude. Daly jsme se do řeči. Nakonec nám stačila k domluvě čeština. Cestovatelka se jmenuje Beata a říká se jí Indy. Je z polské části Těšínska a tak mluví polsky a rozumí česky. Na Těšínsku to stačí, při cestě po hranicích se musela doučit mluvit česky a dole na Moravě už jí to šlo moc pěkně. Že by inspirace pro mne? Třeba bych mohla někdy jít po Německu a konečně bych třeba používala němčinu místo angličtiny….
Indi je přírodní úkaz a živel, skvěle se s ní povídalo. Pracuje jako pedagog a tak má v létě čas na chození. Po slezských Beskydech se prohání na koni, provází výpravy a v přírodě je jako doma. Na území velkomoravského hradiště přespala a tak byla ráno bezpečně prvním návštěvníkem. Probraly jsme zkušenosti, bylo znát, že už má něco nachozeno. Jen byla trochu překvapená, že prý potkala běžce, který po hranicích republiky běžel! Nepřekvapovalo mě to, znám pár takových. Za mne pěkný sportovní výkon, každý si volí svoji cestu, proč by ne… Indy moudře uvažovala s denní porcí 25 km v horách a 35 km po rovině. Odkývala jsem jí to, protože to je opravdu rozumné. Jen jsem tušila, že já to ten den rozumná nebudu.
Povídaly jsme a najednou bylo parkoviště plné aut a muzeum otevřené. Ještě jsme stihly vyběhnout na rozhlednu a pak honem na prohlídku.
Průvodce byl perfektní, bylo vidět, že ho to baví. Slovanské hradiště ve druhé polovině 9. století bylo na svoji dobu obrovské. Možná srovnatelné s Paříží dnešní doby. Podle dochovaných šperků a zbraní šlo o významné církevní i mocenské centrum evropského významu.
Nedaleko Mikulčic, jen přes řeku Moravu, se nachází kostel sv. Margity Antiochijské, jehož počátky sahají prokazatelně do období rozkvětu slovanského hradiště v Mikulčicích.
Slovenskem jsem stejně chtěla jít, kostelík byl při cestě, bylo jasné, kudy půjdu dál. Rozloučily jsme se s Indy a každá jsme šla opačným směrem. Já přes řeku Moravu na Slovensko, ona po via Czechia -směrem na Břeclav a Pálavu.
Řeka Morava mi narovnaným korytem připomínala asfaltovou dálnici. Na slovenském břehu podél ní vedl pás protipovodňové hráze, rovný jako stůl. Bylo k polednímu, slunce pálilo, nikde kousek stínu. Přidala jsem do kroku, hlavu přepnula na autopilota a uháněla. Jak se mi to tak stává, když vypnu hlavu, minula jsem odbočku ke kostelu sv. Margity Antiochijské. Zjistila jsem to až o kus dál, právě včas, abych nepřešla druhou odbočku na turistickou cestu. Vracet jsem se nechtěla, kostelík bude muset počkat na jindy. O důvod víc vrátit se sem někdy na kolech.
Další cesta byla zajímavá, značení se objevovalo a mizelo, vedlo přes potok, který bylo potřeba přebrodit, po loukách a polích. Docela se mi to hodilo, achilovka si odpočinula od asfaltu a nerušila.
V městečku Holíč jsem si udělala krátkou přestávku a doplnila vodu. Tušila jsem, že je to poslední příležitost, než vyrazím do vyprahlých kopců. Tamní zámek, původně pevnost ze 12. století, je obklopený vodním příkopem. Z dálky impozantní, z blízka volá po opravách.
Z Holíče jsem pokračovala na vrch Hrebeň, kde je nově rekonstruovaný větrný mlýn a rozhledna.
Od rozhledny jsem uháněla z kopce dolů, abych o pár kilometrů stoupala zase vzhůru. Za Prietržkou jsem se zastavila ve stínu, shodila batoh a sedla si na chvilku pod strom. Najednou kolem mne na kole profrčela stařenka v kroji, s úsměvem od ucha k uchu. Byla tak krásná! Koukla jsem, odkud to jela a došlo mi, že bych mohla zkusit zkratku. Místo obcházení kopce to vzít kolmo vzhůru. Cesta tam měla končit, ale podle mapy z ní měla pokračovat pěšina. Občas to tak bývá, často jsou ale tyhle pěšiny jen na mapě a v terénu zmizí v oraništi. Riskla jsem to.
Po chvíli stoupání mi došlo, proč možná byla babička tak vysmátá. Celá hora byla plná búd – sklípků. Rozhodně tam bylo hezky. Cesta skončila, pěšinka byla, jen se zanořila se do tunelu z keřů. Zelený tunel mě vyplivnul na druhé straně kopce. Sláva! Nemusím se vracet. Už jsem věřila, že dojdu, kam jsem si naplánovala.
Pak už to bylo jednoduché. Promotala jsem se spletí značených i neznačených cestiček a stoupala k české hranici. Byl podvečer a slunce stále pálilo. Na vrcholku bylo trochu stínu v lese, pak jsem seběhla pěšinou po louce plné odkvetlých orchideí a viděla zemi zaslíbenou.
Už ani nepamatuji, kdy jsem se tak těšila, až uvidím naše hranice. Hned na nich mě totiž čekala vodní nádrž Mlýnky a koupání. Hraničním plůtkem jsem přímo proskočila, doběhla na travnatý břeh a za chvilku už jsem byla ve vodě. Možná to i trochu zasyčelo.
Slunce pomalu zacházelo, u nádrže téměř nikdo nebyl. Byla to opravdová krása. Měla jsem toho za celý den dost. Ušla jsem 47 kilometrů a ještě mě čekala cesta do místa přespání. Za dnešek budu mít v nohách padesátku. Ale stálo to za to!
Dlouho jsem se u vody nezdržovala. V okolí stály chaty, klidné místo na přespání by to nebylo. Blížil se soumrak, pokračovala jsem vzhůru do kopců.
Na přespání jsem našla místo tak pěkné, že jsem ani nevěřila, že ho mám jen sama pro sebe. Však také za chvíli přišla návštěva – srnec. Zaštěkal a důstojně odkráčel. Byla jsem na vrcholku kopce, u lesa na okraji louky, večerní vítr rozvlnil vysokou trávu, která zasvítila zlatem s posledním zábleskem zapadajícího slunce. Tohle místo bylo za odměnu. Za chvíli už jsem spala jako miminko.
