Mířila jsem na nejvyšší horu Novohradských hor – Kamenec (1072 m). Žádná velehora to není, ale přesto bývala kdysi častým výletním místem obyvatel na obou stranách hranice.
I hostinec kousek od ní stával. Vyšla jsem táhlým stoupáním vzhůru, byla mlha, drobně pršelo. K rozvalinám hostince už se mi nechtělo. Podobných jsem viděla a ještě uvidím dost.
Nejbližší rozvaliny domu čekaly o pár kilometrů dále a s nimi i krásný zerav obrovský. Kdysi jej tady vysadili obyvatelé osady Schwarzviertel. On jediný tady směl zůstat.
Mlha se pomalu rozpouštěla a přestávalo pršet. Cesta mezi horskými loukami vedla do Pohoří na Šumavě. Před válkou tam žilo téměř tisíc obyvatel. Obec má za sebou stejný osud jako mnohé jiné v pohraničí. Jen nebyla srovnána se zemí kompletně a ruiny domů stály ještě koncem devadesátých let. Tehdy se také zřítila věž kostela. Na jeho obnovu se složili především původní obyvatelé a jejich potomci. Oprava byla provedena citlivě. Ponechány byly obvodové zdi a presbytář byl zastřešen. Kostel je přístupný poutníkům a je připomínkou toho, co bylo i toho, co přesahuje generace.
Měla jsem čas si sednout na lavičku před kostelem a přemýšlet. Na místě původních domů stojí domy nové. Svým objemem většinou respektují ty původní. Jsou to vlastně docela hezké stavby. Každá jednotlivě. Jako celek je to ale podivná směs.
Naproti kostelu je hrázděný dům v rakouském stylu. O kousek dál, tuším na místě původního obchodu, krásná vilka inspirovaná architekturou třicátých let. Jako by ji ale někdo omylem zasadil místo do pražských Dejvic do horské vesničky. Na místě původní zástavby v uliční řadě stojí rekreační chalupy a penziony. Trvalé bydliště tady mají asi tak dva lidé. Děti si venku nehrají, chlapi nejdou do hospody, dámy nestojí před obchodem. Ruiny starých domů zmizely, ale obec nežije. Ze zadních vrat penzionů a rekreačních chalup kravky na pastvu asi nevyženou. Kdo se bude starat o zdejší louky? Měla jsem pocit, že takhle nějak by to vypadalo na šumavských Knížecích Pláních, pokud bychom je nechali zastavět.…. Na Knížecí Pláně se vracím často a ráda. Po Pohoří na Šumavě se mi stýskat nebude.
Pokud jsem předchozí den uvažovala nad tím, zda je správné stavět na místech po odsunutých obyvatelích nebo co udělá spekulace s pozemky s krajinou Novohradska, tady jsem měla odpověď.
Žít a hospodařit na místech na konci světa chce velkou odvahu. Dva měsíce v roce je to krása. Zbývajících deset to je tvrdá dřina. Nejbližší škola, školka a doktor jsou deset kilometrů. Silnice úzká tak akorát pro jedno auto. V zimě zafoukaná, občas strom přes silnici. Na stádu ovcí si přijde pochutnat škodná, pracovní sily k dobytku neseženete. To není život pro každého. Pokud ale mají být některá místa znovu osídlena, mělo by to podle mne být právě tímto způsobem. Krajině to neublíží a lidem prospěje. Otázka je, zda vůbec mají být znovu osídlena….
