Houser se uklidnil, zjistila jsem, že jemu i mně prospívá chůze. Nebo ještě lépe běh.Kdysi jsem běhávala, pak už jen občas, za míčkem na tenise. Navíc jsem dáma v nejlepších letech.
Je jasné, že se nenavleču do růžového elastického oblečku a nevyběhnu všem sousedům pro legraci!
Šla jsem na to od lesa. Tedy do lesa. Máme ho naštěstí kousek za domem. Ani moc plížit jsem se tam nemusela. Stačilo počkat, až se setmí, nebo jsem vyběhla brzy ráno. Tajně. Tedy vyběhla… U nás to jde jen do kopce nebo z kopce. Takže jsem občas důstojně kráčela.
Jsem spořivá, proto jsem využila tenisové botky i oblečení. Což nebylo právě nejchytřejší. Jehličí není antuka. Klouzalo to. Investovala tedy jsem do prvních terénních botek. Na internetu si pochvalovali značku Inov-8. Jak jsem spořivá, zvolila jsem botky z výprodeje. Nebyly špatné, jen jsem si je koupila přesně na velikost mé nohy. Dovolily mi běhat si pětikilometrový okruh, pak už byly docela těsné. Investovala jsem ještě do botek na silnici, botek na zimní běhání, do oblečení… Říkal někdo, že je běh laciný sport? Zlaté lyžování nebo tenis!
Postupně mi přestalo vadit, že mě při běhání vidí i někdo jiný, než srnky. Tedy běhání… Běhám tak rychle, jak jiní chodí. Ale asi už mi to tak nevadilo. Je zvláštní, že jsem udělala asi všechny chyby, které běžec – začátečník, může vyrobit: přepálený začátek, nesystematický tréning, rychlé navyšování délky nebo tempa… Pochopitelně jsem si občas vyrobila nějaké to zranění. Velmi poučné… Trpělivost není mojí silnou stránkou, bylo na čase se jí na stará kolena učit.
Po čase přišly drobné radosti. Naučila jsem se neletět jako blázen, ale užít si to. Plíce už zůstávaly na svých místech a nešly mi pusou ven. Taky už jsem jedla méně mušek, když už jsem tu pusu měla zavřenou.
Dokonce jsem občas při běhu byla schopná přemýšlet!
Začala jsem běhat do práce, což je něco přes devět kilometrů. A bylo mi fajn. Rostla mi křidélka….
Rodina už mě tolik nepotřebovala a já měla pocit, že je na čase jít se podívat, co je za kopcem.
