Zima s dálkovým ovládáním

Podzim. Vítr foukal. Na stromech zlátlo listí, ale hlavně padalo. A tak jednoho odpoledne inženýr pohlédl na holé větve sousedova kaštanu a prohlásil: „Začíná televizní sezóna, pomalu se nám vrací signál."

Skončil tedy čas, kdy se pepří. Přendávají se baterky a začíná doba, kdy se hledají televizní ovladače.

„Měla by sis zopakovat správný postup,“ navrhl mi inženýr.

“Snad zvládnu zapnout televizi a podívat se na zprávy,“ odpověděla jsem nakvašeně.

Inženýr rezignovaně pokrčil rameny, máchl rukou směrem k přijímači a odevzdaně otevřel šuplík.

S pohledem upřeným do zásuvky jsem považovala za nutné optat se, proč disponujeme tak nadměrným množstvím ovladačů, když máme pouze jednu televizi.

Inženýr zvedl oči v sloup: „Každý ovladač je samozřejmě od něčeho jiného.“

„Dej mi ten od televize," žádala jsem rezolutně.

„Ale ten ti bude úplně k ničemu!" namítal inženýr a hrabal v zásuvce: „Primárně je potřeba ovladač k satelitu a pak teprve půjde zapnout televize.“

„Dej sem teda ten k satelitu," reagovala jsem podrážděně a držíc v každé ruce jeden ovladač jsem na obou zároveň mačkala tlačítko on/off.

Inženýr usedl k počítači a nasadil si sluchátka s hudbou. Já jsem znova namířila na televizi.

„Nic to nedělá," strhla jsem inženýrovi sluchátka z uší.

"Musíš mu, chudákovi, dát trochu času,“ promluvil inženýr soucitným tónem

„Komu?" divila jsem se a rozhlídla se kolem sebe, zda snad v místnosti ještě někdo další společně se mnou usiluje o zhlédnutí zpráv.

„Satelitu," vzdychl inženýr, ukázal na modře blikající diodu s nápisem Welcome a opět si nasadil sluchátka.

„Už to doblikalo a nic!" zakřičela jsem inženýrovi po třech minutách marného čekání pod levé sluchátko.

„Strč hlavu za televizi a zkontroluj rozdvojku," radil mi inženýr od počítače.

„Podstatné jméno rozdvojka je odvozeno od číslovky dvě," huhlala jsem nespokojeně mačkala spínač na půlmetrové rozdvojce s patnácti vstupy.

"Pche!“ vyprskl inženýr. „Klasickou rozdvojku snad mají jen amatéři," zavrtěl hlavou nad takovým nesmyslným nápadem.

„Proč to pořád nefunguje?" funěla jsem naštvaně před obrazovkou.

„Míříš špatně,“ komentoval inženýr suše mé snažení.

„Samsungem víc doprava a Toshibou víc nahoru." Chvíli mne pozoroval a dodal: „Tím černým víc doprava a tím stříbrným víc nahoru."

„Vidím obraz a neslyším zvuk," klepala jsem inženýrovi po chvíli na rameno, abych ho upozornila, že s ním hovořím.

Nezdvihl oči od počítače a nahmátl v zásuvce třetí ovladač: „K reprákům.“

Poté si opět nasadil sluchátka, čímž přišel o můj poutavý exkurz do života šťastných lidí, kteří přijdou k televizi, zapnou ji stiskem jednoho tlačítka a během vteřiny se mohou dívat na zprávy. Signál naskočil a s ním postupně i reportéři BBC, CNN, RTL a ARD.

„A co ČT?" zahulákala jsem inženýrovi pod sluchátka.

„Jaké ČT?" divil se inženýr: "To přece vůbec nemáme!"

Zalomila jsem rukama a oznámila inženýrovi, že kdyby vypukla válka, tak já se to dozvím s půlročním zpožděním a navíc v cizím jazyce.

Inženýr se na mne podíval podezřívavě a prohlásil: „Ty prostě chceš, abych teď večer lezl na komín!"

Vyvalila jsem oči a marně přemýšlela, kdy během konverzace padla zmínka o šplhání na střechu.

Inženýr však nečekal na mou odpověď ihned pokračoval: „Uvědom si, že nemáme hromosvod!"

Pak kladl v rychlém sledu za sebou záludné dotazy připomínající slovní úlohy z fyziky pro střední průmyslové školy elektrotechnické. Když se po chvíli ukázalo, že většina odpovědí zní vyhoříme či vyhodí se pojistky, oznámila jsem mu slavnostně, že si odcházím do kuchyně poslechnout zprávy z tranzistoru po babičce.

Inženýr zajásal a konečně se na mně obrátil s opravdovým zájmem: „Do kuchyně bych mohl instalovat internetový radiopřijímač! Raz dva bych protáhl kabel," rozzářil se nad tou představou a dodal: „A víš co je nejlepší? Mohl by klidně fungovat na dálkové ovládání!"

¨¨¨¨