Vyndala jsem těsto na vanilkové rohlíčky, připravila si pečící plech a na stěně nahmátla vypínač.
„Proč to nesvítí?“ volala jsem na inženýra.
„Vyšrouboval jsem žárovky,“ ozvalo se z pokoje. „Chci je vyměnit za novější typ, kvalitnější a ekologičtější,“ dodal a šel mi ukázat roční vyúčtování z elektráren. „Počítal jsem watty,“ poklepával na složenku s nedoplatkem: „musíme začít šetřit.“
"Víš, kolik ten lustr propálí peněz?" zeptal se, nelenil a spočítal, že jde o 3800 korun ročně. Protože se na takové plýtvání již déle nemohl dívat, zhasl a žárovky vymontoval.
„Venku je šero a v kuchyni tma,“ konstatovala jsem a informovala inženýra o průměrných cenách dioptrických brýlí, které si vlivem jeho šetření budu nucena pořídit. Inženýr ve světle nových skutečností uznal, že by bylo třeba si přisvítit.
Vylezl tedy na stůl a stoupl si těsně vedle formiček na cukroví. Po chvíli již šlapal ponožkou v těstě, čistil lustr a volal: „Pozor budou padat mrtvé mouchy!“
Chvíli to vypadalo, že budou padat i inženýři a zcela mi rozválejí čerstvě vytvarované rohlíčky.
„Rozsviť,“ vyzval mne ze shora.
Rukama od těsta jsem sáhla na vypínač, nestalo se nic a inženýr odmítl zodpovědět můj dotaz, na kolik ročně vyjde osvětlení kuchyně svíčkami. Bručel cosi o objímce a vyžádal si hadr.
„Zkus to znovu,“ vydal zpod lustru rozkaz.
Tentokrát místnost zalilo matné šero spořivé žárovky. Pozorovala jsem, jak dioda pozvolna nabírá na síle. Připomněla jsem inženýrovi, jak naši hosté postupují, když si chtějí večer čistit zuby: „Zapnou světlo, vejdou do koupelny, pohlédnou vzhůru, vrátí se ven k vypínači, znova ho stisknou a pak zmateně tápou sem a tam.“
„Prostě nechápou, že první fáze světla je tma,“ pokrčil rameny inženýr. „Do místností s nadměrnou vlhkostí takové bezpečnostní zářivky patří,“ vysvětloval. Podíval se směrem do koupelny a přišel s řešením: „Příště odhadneme, kdy se návštěva bude sprchovat, a nenápadně jí rozsvítíme s půlhodinovým předstihem“
