Hra na piano vyžaduje správnou techniku, klid a koncentraci. „Ne, teď budu hrát jenom já a nikdo mi do toho nebude sahat,“ vysvětlila jsem důrazně všem přítomným. „Ani strkat špejle!“ dodala jsem o vteřinu později směrem k synovi.
Pro začátek jsem si vybrala osvědčenou skladbu Pro Elišku Ludwiga van Beethovena. Rozložila jsem na podstavec notový part, sedla jsem si na otočnou židli a setřásla dceru ze své levé nohy. Narovnat se, postavit ruce na klaviaturu, uvolnit zápěstí. Tři, čtyři.
E, dis, e, dis, e, c, d, c, h. „To je jeho, tak mu to okamžitě vrať!“ Moderato, pravý pedál. „A ty jí pusť!“ Levá ruka přechod z basového na houslový klíč. Andante. Pravý pedál.
„Naštve se, zase tě kousne a budeš ječet jako blázen.“ Levá ruka přes pravou, pravá navazuje, dodržet prstoklad. "Ne!" Prvá, druhá, třetí a repetitio. „Ale není blbá, je ještě malá.“ Da capo al Fine, pedál.
“Dobře, nejsi malá, já jsem to spletla.“ Decrescendo, dimiduendo.
"Ne, znamená ne!" Levou rukou rychle přetočit list na třetí stranu, mezzo forte, forte, fortissimo, espressivo, a tempo. „Tak se běž rychle vyčurat. Šup!“ Allegro, allegretto. Výborně, konečně trochu klid. Že bych si pak ještě dala Tichou noc? Poslední list, his, cis, gis, piano, pianissimo. Finálový úhoz.
Ticho. Opravdu ticho? Otočím se do publika. Děti si na stole unisono hrají. Dcera se pianissimo andante obaluje hladkou moukou a syn ji a tempo forte sněží na hlavu cukr.
Hra na klavír vyžaduje správnou techniku, klid, koncentraci a absenci mouky i cukru.
