Táhni a šlapej!

Přestalo hrát rádio. Na displeji vyskočil vykřičník. Vypnul se posilovač řízení. Vypadl elektrický okruh. Nefungovaly stěrače. Zhasla světla. Blinkry nereagovaly. Fabia se řítila dolů s kopce.

Na křižovatce červená. Brzdím. Ranní špička. Za mnou autobus, v pravém pruhu dodávka, vlevo tramvaj. Zastavila jsem přesně na semaforech, vypnula motor, a vytvořila tím na Černokostelecké směrem do centra stupeň číslo čtyři.

„Když to nejede, tak přece musíš jet co nejdál,“  bědoval inženýr do telefonu ze služební cesty.

„Škoda, že jste nebourala,“ zalitoval pracovník call centra pojišťovny s tím, že odtah zdarma se vztahuje jen na havárie.

„Sedněte si dovnitř a pověste se za volant,“ radili mi ochotní pánové, kteří mne tlačili do zatáčky k protější benzínové stanici.

„Dejte si na čelo trojúhelník, jinak Vás další směna z parkoviště odtáhne,“ vysvětlila mi obsluha pumpy.

Inženýr se pozdě odpoledne vracel do Čech pro odstavené vozidlo.

„Počítej s tím, že večer budeš šlapat!“ informoval mne po cestě k čerpací stanici o tom, že v tažném autě budu plyn ovládat já.

„Abys tak měla špatnou hlavu...“ vrhl se hned na benzínce pod kapotu Fabie.

„Sviť mi tam, kam se dívám,“ velel vzápětí.

Bleskurychle odstranil kryt motoru a vytáhl z něj jakýsi řemen.

„Jestli tady teď rozebereš auto na součástky, počítej s rozvodem,“ upozornila jsem ho důrazně.

Inženýr se na mne chápavě podíval: „Rozvodů jsem se právě bál, ale naštěstí je to baterkou!“ oddechl si.

„Měnit ti hlavu by byla dost složitá operace,“ dodal s úlevou.

„Teď ti jenom narychlo přidělám oko,“ oznámil mi spokojeně.

„Máš tam něco užitečného?“ hrabal o minutu později v kufru mojí škodovky.

„Pche, kočárek. K čemu je to dobrý?!“ vrtěl nespokojeně hlavou hledaje šroubovák.

Pak rezignoval, jedním hmatem vytrhl z předního nárazníku jakýsi kus plastu, nasadil oko a spojil vozidla lanem.

 „Vlez do mého auta a nastartuj,“ vydal rozkaz, sedl si do rozbité Fabie a zahulákal: „A táhni!“