Recept na přezkáče

Netvrdím, že jsem v sobotu ráno odcházela na seminář z excelentně uklizeného bytu. Na sněhu před domovními dveřmi však tou dobou určitě neležela moje povlečená peřina.

„Proboha, co jste tady dělali?“ vpadla jsem se svou navlhlou přikrývkou v ruce do bytu.

„Nechávám vymrznout roztoče,“ osvětlil mi inženýr s tím, že deka zřejmě během odpoledne spadla z venkovního sušáku na prádlo.

Překročila jsem smeták, který se vzpříčil mezi dveřmi a knihovnou, a nahlédla jsem do obýváku. Děti spokojeně seděly na vysavači a cosi tvořily z rolí od toaletního papíru. Místností se všemi směry táhla rozmotaná klubka fialové vlny. Zpod gauče vykukovaly tři levé pantofle a otevřené fixy a hluboký talíř se slupkami od mandarinky. Kdosi zpola sroloval černobílý koberec.

„Uklízím, copak to nevidíš?“ pronesl inženýr.

„Ale proč je na stole ta pánská lyžařská bota?“ zajímala jsem se.

Podíval se na mne jako na osobu, která opravdu těžko chápe.

„Na horách jsem ti říkal, že mne v přezkáčích tlačí nohy,“ připomněl mi a zřejmě tím považoval celou věc za naprosto jasnou.

„Takže ty lyžáky zkoušíš rozchodit?“ pokoušela jsem se tomu přijít na kloub.

Inženýr strčil ruce do přezkáčů a zvedl oba proti světlu.

„Přemýšlel jsem, že bych je dal do trouby, aby se natvarovaly.“

Vyvalila jsem oči a pohlédla směrem ke sporáku.

„Nakonec je tam nedám,“ pokračoval inženýr smutně: „protože zrovna tyhle nejsou z žáruvzdorného materiálu.“

Z mého výrazu bylo zřejmé, že stále ničemu nerozumím.

 „Do předehřáté trouby vložíš na dvacet minut lyžařské sjezdové boty na 80 stupňů,“ přeříkal inženýr pomalu recept na pohodlné přezkáče. „Pak je vyndáš, strčíš do nich nohy, zapneš přezky a lyžáky se vytvarují,“ dodal na vysvětlenou.

„No, hlavně, že je nepečeš i s nohama,“ oddychla jsem si. „Copak bez nohou, ale hlavně bez vložek!“ varoval mne inženýr závěrem, aby se mi to snad nepřipálilo, až se jednou sama pustím do pečení.