Pověste mě vejš!

„Nefunguje mi karta. Bez ní se nedostanu do učebny, ani na záchod, a vůbec na mne nereaguje ani multifunkční kopírka,“ přišla jsem sdělit pracovníkům IT oddělení.

„Protože nejste aktivní,“ pronesl jeden z nich od svého počítače a vážně nade mnou pokýval hlavou.

Nadechla jsem se a chtěla jsem mu vylíčit, jak jsem zrovna včera dost aktivně vytvořila hned několik zápočtových testů a že jsem dnes po přiložení karty k čidlu lomcovala dveřmi přímo proaktivně.

„Že vy jste DPP nebo DPČ?“  ozvalo se zpoza velkého stříbrného notebooku podezřívavě. Musela jsem přiznat, že mám skutečně oba dva typy smluv.

„To víte, leden,“ povzdechl si ajťák, jakoby snad v zimě bylo obvyklé nechodit na WC a netisknout. V duchu jsem marně vzpomínala, jaká pranostika se váže k lednu a blokaci mezinárodních učitelských karet, jenže to už mi oznamoval: „Vy mi tady nevisíte.“ Vyvalila jsem oči a tajně kvitovala s potěšením, že v tomto chladném počasí nikde nevisím.

„Nejste zadaná,“ dodal vedoucí oddělení, který patrně z mého výrazu pochopil, že jsem nic nepochopila. Jak nejsem zadaná? Za prvé mám dvě děti a za druhé jsem zrovna s ním řešila změny zaměstnaneckých údajů kvůli tomu, že jsem vdaná...

„To Vás musí nahoře znova hodit do systému,“ snažil se mi vysvětlit. Rozhodla jsem se hodit nejdřív do pohody a přemýšlela jsem, kde nahoře se asi se mnou bude házet. „Na personálním,“ četl mi první ajťák myšlenky, kamsi zatelefonoval a požádal, aby mne urychleně odentrovali.

Po chvíli se na mne spokojeně podíval: „Už Vás vidím.“

Byla jsem ráda, že jsem pro něj opět nabyla své vizuální podoby, ale vedoucí na mne hned hlasitě volal: „Už jste vyjela!“ Nevěděla jsem, jestli to náhodou nebyla výzva k urychlenému odchodu, a tak jsem mu slušně poděkovala za pomoc.

Na rozloučenou na mne ještě zakřičel: „Můžete počítat s tím, že večer budete úplně vyřízená.“