„Zaspali jsme!“ vykřikla jsem při pohledu na budík. „Rychle oblíkat!“ zavelela jsem, házela po dětech kusy spodního prádla a sama jsem ze sebe rychle strhla pyžamo.
„Mám být zkoušený z básničky!“ zavyl syn skákaje kolem postele s jednou ponožkou na noze.
Nebylo času nazbyt, a tak jsem rovnou spustila: „Prvá, druhá, třetí, čtvrtá, na zahradě krtek vrtá. Oba tričko, mikinu!“ Během své ranní chvilky poezie jsem běhala sem a tam a hromadila v předsíni školní pomůcky.
Ráda bych na tomto místě podotkla, že jsem během studií nesčetněkrát odpovídala na otázky typu Kde se vidíte za 20 let, ale nikdy jsem si při tom nevizualizovala, jak v 7:45 polonahá lítám po bytě a recituji Jaromíra Nohavicu. Přesto se tak stalo a navíc jsem o minutu později mezi dveřmi vysvětlovala synovi, že příjmení autora této básně rozhodně nelze komolit na Jaromír Kalhoty.
„Drápy má jak vývrtky, vrtá metro pro krtky, čurat, ty se zatím obuj,“ pokračovala jsem pak jedním dechem ve své literární produkci.
„Běžíme,“ zvolala jsem, otevřela dveře na zahradu a uvědomila si, že jen ve spodním prádle opravdu ven nemohu. Popadla jsem baloňák z věšáku, naboso skočila do lodiček a v 7:49 jsem s křikem: „Každý, kdo si zaplatí, smí se projet po trati,“ vyběhla na ulici. Za mnou vlály děti a syn jednotlivé verše hlasitě opakoval.
Obloukem jsem hodila školní aktovku na přední sedadlo auta a v mžiku jsem ulehla pod vozidlo, abych vylovila zakutálenou láhev s pitím, která z přeplněné aktovky v letu vypadla. „Od okurek po macešky,“ nacvakávala jsem bezpečnostní pásy a do ruky každému strčila balený croissant. „Dál už musí ovšem pěšky,“ nastartovala jsem a vyrazila v 7:50 ke škole. Po cestě jsem za volantem hlasitě deklamovala báseň tak, že bych jistě vyhrála nejednu recitační soutěž.
V 7:53 jsem brzdila před vraty školy a vypustila syna z auta. „Nohavica! Nohavica!“ volala jsem na něj, aby si to jméno zapamatoval, protože rozvážet ráno děti jen v baloňáku považuji za únosné, ale neznat Nohavicu by byla vážně ostuda:-)
