„Co říkáš na to, že bych byla síííouou,“ vrazila do dveří Iva, hrnula se k mému jídelnímu stolu a bleskurychle ho pokryla množstvím popsaných papírů, které dohromady tvořily jeden velký graf.
„Firemní kouč mi poradil, ať se už teď tváříme, že jsme Coca-Cola,“ vysvětlovala Iva.
Považovala jsem za nutné zeptat se, jestli si ten její kouč všiml, že nevyrábíme limonády a jestli to znamená, že si teď všichni nakoupíme červená auta. „Ale ne,“ pokračovala Iva: „on myslí, abychom se na sebe podívali jako na Coca-Colu.“
Snažila jsem se v zrcadle najít deset rozdílů mezi sebou a tou typickou plastovou láhví a vyhodnotila jsem, že mi tato metoda nepřipadá pracovně příliš efektivní. Iva zvedla oči v sloup, prohlásila, že se mnou není rozumná řeč a dodala, že teď si prostě všichni musíme urychleně namalovat chlívečky, protože každá pořádná firma má mít strukturu.
„Jestlipak víš, kde jsi?“ položila mi záludnou otázku.
Rozhlédla jsem se po své vlastní kuchyni a tipla jsem si: „Doma?“
Iva mávla znechuceně rukou: „Musíš mít nějakou funkci, takhle to dál nejde! Ty si pracuješ jen tak a vůbec se nejmenuješ,“ rozčilovala se a průběžně poklepávala na graf. Zeptala jsem se Ivy, jestli není přetažená a jestli se v noci na aru alespoň trochu vyspala. Iva oponovala, že nikdy nebyla čilejší a že mi prý teď poví, co vymyslela, když v půl čtvrté ráno uspávala císaře.
„Dáš si kafe?“ nabídla jsem jí něco na povzbuzení.
„Nechci kafe, chci pořádnýho pavouka,“ vyjádřila se rezolutně. „Víš ty vůbec, kdo na tobě visí?“ Lekla jsem se a spěšně jsem si oprašovala svetr.
Iva razantně odsunula bábovku, vylovila z kabelky propisku a rozhazovala rukama: „Já ti teď řeknu, jak jdou ty toky.“ Pak načmárala na A4 firemního pavouka a zpříma mi pohlédla do očí: „Mezi císařem a slepákem mě napadlo, že bys měla být provozní ředitelka. Jak se ti ten titul líbí?“
Přestala jsem krájet bábovku, přivřela jsem oči a zamyslela se: „Vidím hotel v Krkonoších a v něm paní provozní, která za komunismu shání uhlí a brikety.“
„Takže s tím souhlasíš,“ konstatovala spokojeně Iva a bádala, jakou oficiální funkci přidělit svému manželovi. „Něco být musí, to dá rozum.“ Postavila jsem vodu na kávu. „Co kdyby byl technický ředitel?“ navrhla Iva po chvilce. „Rozumí technice jako já uhlí,“ pronesla jsem a nalévala do šálku kávu. „Nebo generální?“ hledala Iva vhodné adjektivum.
„Potřebovala bych s tebou probrat asi deset věcí,“ skočila jsem jí do řeči v mylném domnění, že tak konečně přejdeme k reálným bodům dnešní porady. „Prosím tě, nejdřív se musíš podívat, co je tady nového,“ šustila Iva svým výtvorem. Nadšeně překryla původní počmárané nákresy novou verzí vytištěnou na počítači a zářila: „A takhle ta struktura vypadá, když pojmenuješ jednotlivé pracovní pozice. Krásný, co?“
„Tohle jsi ty,“ řekla a ukázala prstem na zelený obdélníček. „A pak jsi ještě tady, tady a tady. No, tady máš pod sebou samu sebe a tady kus Sandry. Tyhle čtverečky jsem všechno já, tady jsi znova ty. Tohle je Martina, tohle taky a tady má Martina pod sebou třikrát sebe a jednou kus Sandry.“
„Nejsme všichni trochu schizofrenní?“ zeptala jsem se.
„Jenom dočasně, než budeme Coca-cola“ odvětila Iva klidně a dál se plně věnovala studiu nákresu. „Důležitý je, abys chápala, jak je to manažersky zprocesovaný.“
Hleděla jsem upřeně na papíry:
„Chápu. Ráno si jako vrcholový manažer vymyslím úkol, pak ho jako výkonná provozní ředitelka naplánuji, přes den ho s pomocí půlky Sandry provedu, večer si ho sama sobě jako výkonné ředitelce odevzdám a nakonec se jako vrcholová manažerka pochválím, případně si vynadám.
Iva se spokojeně usmála: „Vidíš, s tou novou strukturou je ta tvoje práce hned mnohem jasnější.“
