„Můžeš mi jako pedagog laskavě vysvětlit, jak je to možný?“ řekla Iva a já věděla, že to zase schytám. Iva se nadechla a vylíčila mi, že Sofie bude zkoušet přijímačky na osmileté gymnázium a Oskar zase přijímačky do první třídy.
„Počkej, přijímačky na základku?“ skočila jsem jí do řeči.
„Když ta škola za něco stojí, tak se na ní stojí fronty,“ osvětlila mi Iva a jedním dechem dodala: „A víš, co mi teď z té základky přišlo?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Váš syn stoprocentně uspěl ve výběrovém řízení, a proto byl umístěn jako náhradník,“ klepala Iva prstem na dopis, který ji dorazil domů. „A víš, co je nejhorší?“ vzdychla Iva a vzápětí si sama odpověděla: „Ta kombinatorika.“
Podívala jsem se na ní nechápavě: „Kombinatorika v první třídě?“
Iva se zatvářila opravdu uštvaně: „Nedostane-li se nám Sofie na gymnázium X a postoupí-li do druhého kola školy Y, má jít na druhé kolo přesto raději do lycea Z, jen proto že je lokalitou blíž základce A, na kterou má největší pravděpodobnost úspěchu Oskar? A na kterou základku se má přihlásit Oskar v závislosti na nepředvidatelných výsledcích druhého kola své sestry tak, aby pak od sebe sourozenci příští rok nebyli vzdáleni více než hodinu cesty po Praze?
"Jo, a co se týká Oskara, tak na škole A by neměl působit extrovertně, protože extrovertní děti prý nemají orientaci na výkon. Na škole B by naopak měl být společenský, protože tam je kontakt s kolektivem předpoklad pro studium, a na škole C by měl mluvit anglicky, aby vypadal mezinárodně.“
„Od září jsme neměli jedinou volnou sobotu!“ rozčilovala se Iva, jako bych já zato mohla, že se o víkendech v nejmenovaném smíchovském gymnáziu konají přijímačky nanečisto. „Všichni kolegové z oddělení ARO, kteří mají děti ve věku gymnaziálního šílenství, se každou sobotu od 14 do 18 potulují po parcích okolo Bertramky, zatímco se jejich potomci á 600 korun učejí psát Cermat testy.
Iva zašátrala v kabelce a ukázala mi cvičný test plný didaktických chyb, nelogických úloh na logiku a špatně položených dvojsmyslných otázek, které prověří kdeco, ale rozhodně ne schopnost studia na gymnáziu.
„Princip těch úloh se každé dítě musí naučit zpaměti, jinak nemá ve státních přijímačkách šanci,“ konstatovala Iva a pak rezignovaně pronesla: „Už toho mám dost. Dám Sofii na nějakou placenou zahraniční školu."
„Zajímavé je, že státní přijímačky vadí úplně každému,“ zamyslela jsem se.
Iva znechuceně přikývla: „Ředitelé jsou na nervy, že se k nim na gymnázium dostane moc málo nebo příliš mnoho dětí. Chytré děti jsou ve stresu, protože jejich budoucnost závisí na jednom nahodilém výkonu, umělecky nadané děti platí tisíce za speciální přípravu, rozvedení rodiče si vzájemně blokují přijímací termíny, aby udělali schválnost expartnerovi, chudí nemohou dát týdně 600 korun za přípravku a bohatí nemají na celou akci čas a nervy. Prostě rodiče bez ohledu na věk, vzdělání a sociální postavení chodí za mnou do ordinace a chtějí předepsat Neurol.“
A já musím uznat, že se tak letos Ministerstvu školství, mláděže a tělovýchovy opravdu povedlo vyřešit veškeré rozdíly mezi uchazeči o gymnázia. Letos jsou totiž opravdu všichni bez rozdílu totálně v prdeli.
