Inženýr přistoupil ke knihovně v obývacím pokoji. Změřil si ji nejprve pohledem a poté i metrem.Pak naklonil hlavu na stranu a zabručel: „Hm, jedině naštorc!“
Okamžitě jsem zbystřila a optala se, co vymýšlí.
„Uvažuji, kde by se dal skladnit veslovací stroj,“ dozvěděla jsem se vzápětí.
Vyvalila jsem oči, chytla se u srdce a připomněla inženýrovi, že všichni v našem širokém příbuzenstvu mají doma velkou knihovnu. Strýc do ní ukládá kilogramy odborných biologicko-botanických publikací, v matčině knihovně se nachází dva metry Čapka, bratr zase disponuje stohem právnické literatury.
„Ale nikdo z nich tam neskladní veslovací stroje!“ zdůraznila jsem závěrem svého monologu.
Inženýr konstatoval, že takový veslařský trenažér rovnoměrně zatěžuje svalstvo v těle, což se o strýcově výtisku Biotopy našich obojživelníků rozhodně říci nedá.
„Vzdal jsem se kvůli tobě modelu, s nímž trénují novozélandští olympionici," sdělil mi inženýr, jak se obětoval.
A patrně aby mne uklidnil, vzápětí dodal: "Vybral jsem typ z Německa, který se lépe vejde do knihovny.“
„Copak ty jsi někdy vesloval?“ položila jsem mu strohý dotaz.
„Jistě," zatvářil se inženýr uraženě. "Loni na služební cestě ve vídeňském hotelu,“ dostalo se mi překvapivě pregnantní odpovědi.
Nelenila jsem a navrhla mu, aby si veslování nechal zase napřesrok do hotelu.
„To se nevyplatí,“ prohlásil kategoricky inženýr: „Za cenu tří nocí v takovém hotelu si klidně můžu koupit celý veslovací přístroj.“
