Inženýr-Poirot

Hercule Poirot si zrovna pozorně prohlížel místo, kde došlo k dopravní nehodě, a vycházkovou holí pročesával trávu okolo auta mrtvého hraběte. „Hastingsi, nesahejte na ten zapalovač!“

„Ne aby tě napadlo sahat Pavlovi na turbo,“ ozvalo se znenadání za mými zády.  Ujistila jsem inženýra, že na večer mám opravdu jiné plány, a dál jsem sledovala Poirota, jak v kožených  rukavičkách ze země opatrně zvedá rozbité ptačí vejce.

V Anglii mžilo. Poirot v dlouhém, tmavém plášti pomalým krokem prošel kolem auta a důkladně svítil baterkou na volant. Naklonil se pod sedadlo, na němž zůstalo bezvládně ležet tělo starého hraběte.

V Čechách pršelo. Inženýr si v dlouhé, zelené pláštěnce svítil pod kapotu Pavlova rozbitého auta, nakláněl se nad motorem a prováděl sestavu prapodivných pohybů krkem, aby se podíval do míst, kam prostě vidět nelze.

 „Starý pán má zvláštně vyvrácenou hlavu, mon ami,“ přemýšlel Poirot. „Odvezete mladou hraběnku na komisařství, inspektore?" zeptal se vemlouvavě. „Myslím, že některý z vašich lidí by se teď o ni měl postarat, n´est-ce pas?“

„Pavel má tu hlavu v hrozném stavu, sundám ji a odvezu si ji do práce,“ přišel mi inženýr oznámit do obýváku.  „Dám ji kolegovi a on mu ji trochu přebrousí,“ uvažoval nahlas a na odchodu zamyšleně dodal: „Bude mu líp těsnit.“

Nebyla jsem si jista, jaké problémy má Pavel s hlavou, ale Poirot i inženýr se zjevně přikláněli k řádné pitvě.

 „Voila, hrabě nezemřel přirozenou smrtí,“ zvedl Poirot obočí. „Mais bien sur, koukněte semhle,“ ukázal prstem  na malý škrábanec v koženém potahu sedadla.

„Vona mu ta hlava snad shořela, nebo co…“  lamentoval inženýr se šroubovákem v ruce. „Pojď se sem mrknout!“ lákal mne do deště na tu podívanou. „Kdo mu ty šrouby takhle vožvejkal?“

„Mon ami, uděláme malý pokus,“ poklepal Poirot zamyšleně prsty o kapotu. „Dnes večer budete řídit vy, milý Hastingsi,“  uhladil si Poirot knír.

“Pojď si mi sednout za volant,“ klepal inženýr na okno obýváku. „Nastartuj a vytoč mne!“ volal odněkud ze tmy. 

 „Všiml jste si, že toho večera řídila vůz hraběnka?" položil Poirot zásadní otázku a prohlížel stopy pneumatik v mokré půdě. „Mé malé, šedé buňky však nelze snadno oklamat, mon ami.“ Hastings se zachmuřil: "Snad si nemyslíte, že hraběnka  svého chotě zavraždila, Poirote!"

"Můžeš mi jít podržet ten svěrák?" tázal se inženýr o minutu později. "Už finišuju, hlavně nepouštěj děti do ložnice, mám tam všude rozebraný motor."

A tak je mi do teď záhadou, kdo mohl zabít hraběnčina chotě...