Hromadné foto

Pokud si chcete v přeplněné místnosti zajistit dostatek prostoru, zvolejte hlasitě: „Uděláme si hromadnou fotku!“ Během pár vteřin máte kolem sebe volno. Dobrý psycholog navíc při focení zjistí spoustu cenných údajů

Minimálně jeden člověk se ihned podívá na hodinky, vyskočí, zvolá: „Už musím letět!“ a prchne.

Ta zdánlivě introvertní dáma, která doposud tiše pila kávu, si v mžiku jednou rukou zakryje obličej a druhou střelhbitě vymrští proti foťáku. „Karle, neblbni, vypadám hrozně!“

Její sousedka si narychlo před hlavu nainstaluje obrovskou kabelu a přikrčí se: „Jestli mne vyfotíš, jsem tady naposled!“

Zbylé osazenstvo se nejprve zatváří, že informaci přeslechlo, ale později, kdy už nelze dělat mrtvého brouka, začne nenápadně couvat vzad.

Hotové manévry však nastanou, když fotograf vydá povel:  „Utvořte skupinku!“ Všichni vědí, že jde do tuhého a na útěk už je pozdě. Muži si projedou rukou vlasy, dámy vytahují rtěnky a rovnají šaty. Přitom každý za sebe po očku sleduje, kam se ve skupině strategicky umístit.

Zejména ženy jsou velice kreativní a zaujímají prapodivné pozice, které mají navenek působit ležérně. Primárně však jde o to, kam schovat břicho. K zakrytí používají vázy s květinami, opěradla židlí či sousedovu paži. Skupinky tělnatějších dam si vyhlédnou své subtilnější kolegyně a nastrčí je před sebe: „Maruš, schovej mne!“

Jsou-li přítomny děti, strhne se o ně boj.  „Sárinko, já tě pochovám.“  Zvednutým potomkem lze totiž zamaskovat prakticky jakoukoliv část těla.

Výsledná sestava vypadá tak, že jedné štíhlé gymnastce vykukují zpoza ramen tři hlavy a za zády statného volejbalisty se ukrývá pět menších dam. Panu Hejnému jsou za hustými vlasy Terezky vidět jenom oči. Ostatní nesourodě pózují kdesi okolo.

Fotograf je nespokojen: „Prosím, aby ti menší šli dopředu.“ Na to konto se však dozví, že si Lída nestihla umýt vlasy, že Martina má o číslo menší sukni a rozhodně si v ní nemůže kleknout. „Gábi, pojď přede mne, ať není vidět, že nedopnu knoflík.“

Přítomní muži celou dobu rozpačitě postávají, až si jeden z nich odevzdaně lehne na zem, před sebe postaví půllitr, a vytvoří tak pomyslný střed budoucí fotografie. Za něj si kleknou ti, kteří potřebují zakrýt nohy, ale jsou ochotni ukázat se od pasu výše.

V další řadě však nastane tanec ve dvojicích: „Já nemůžu stát u Gréty, vypadám vedle ní jako trpaslík.“ Dámy, které se snaží vytvořit dojem vosího pasu, už jsou zcela vyřízené. „Holky, já celou dobu nedýchám.“

Támhle ještě běží Pepa a bez něj ta fotka nemá cenu. „Pepo, dělej, kde vězíš?“

Zatímco fotograf mačká spoušť, dává pan Novák překvapené Kláře ruku kolem pasu, strčí omylem do Terezy, která se otočí a zase bude na fotce jen z profilu. Panu Brázdovi ujela berle a rozhodil celou horní řadu. Anička strká mamince ruku do pusy.  Přítomní muži patrně osvíceni bleskem v poslední vteřině kladou svým ženám ruku na rameno, čímž pokroutí umně narafičené blůzy. „Martine, já tě přerazím.“

Vychází slunce, všichni se zašklebí a fotograf naposled mačká spoušť.  Je spokojen, jsou dobře nasvíceni, vypadají kompozičně pěkně.

Ano, během focení lze zjistit o člověku mnohé. Potíž je však v tom, že každý psycholog má tou dobou vlastní starosti. Musí totiž zastrčit břicho, přikrýt si nohy Ivankou a celou dobu nedýchat.