Hmoždinky do bazénu

“Děláš něco s tím bazénem?” ptala jsem se inženýra, neboť slunce pálilo a voda se nám zbarvila do brčálově zeleného odstínu. 

“Sádruji,” pronesl inženýr.

“Já myslela, že ten bazén čistíš,” podivila jsem se a ze shora nahlédla na stojatou kalnou vodu. “Proč neběží filtrace?” chtěla jsem vědět.

“Protože jsem rozřezal trubky,” odvětil inženýr lakonicky.

Chytla jsem se za hlavu: “A proč sádruješ?”

“Vrtám, tak sádruji, to dá rozum,” zabručel inženýr.

“Ale měl jsi jenom čistit bazén, aby se v něm dalo koupat!” rozčilovala jsem se.

“Když pracuji s hmoždinkami, tak mi nezbude, než sádrovat,” bránil se inženýr.

“Hmoždinky do bazénu?” poklepala jsem si na čelo a sdělila jsem inženýrovi, že nikdo z mých známých, kteří vlastní bazén, dozajista vodu hmoždinkami nečistí.

“Opravdu se mi nechce vysvětlovat ti základní principy připevňování UV lampy,” podíval se na mne inženýr znechuceně a dříve, než jsem stihla položit další dotaz, vyžádal si čisté triko, aby ho rozstříhal na kousky.

”A mohlo by to být pyžamo?” hleděla jsem do skříně.

“Mohlo. Mám to na potrubí,” odpověděl.

“Budeš oblékat potrubí do pyžama?” divila jsem se.

“Pyžamo mám na lepidlo, budu potrubí lepit,” bručel inženýr.

“Dobře, a až to dolepíš, bude se v té vodě konečně dát koupat?” zajímala jsem se.

“Koupat?” vyděsil se inženýr. “To vůbec! Pak se k tomu bazénu nikdo nebude smět přiblížit, abyste mi to nezničili!“