Už to jsou tři hodiny. Takhle to nejde. Takhle se nedá žít. Třesou se jí ruce. Neví kam s nima. Dívá se na ten děsivý vzkaz. Je psaný na počítači. Tak neosobně. Kdosi jí ho vhodil do poštovní schránky.
Co bude dělat? Co si teď počne? Dnešní večer tady a teď. Sama. Úplně sama. Možná by měla jít ven. Někam ven. S někým promluvit. Ale kam? Kam by teď mohla jít?
Vaří si čaj. Zírá na stříbrnou konvici. Voda už pomalu bublá. Pára stoupá vzhůru. Čeká, až konvice cvakne. Hrneček z police. Pytlík s čajem. Zalít horkou vodou. Pozor na cedulku, málem tam spadla. Uběhly dvě minuty. Další dvě minuty nekonečného večera jsou pryč.
Co bude dělat? Hledí z okna ven. Nikde nikdo. Co si bez něj počne? Jak se to mohlo stát? Jak jí to mohli udělat? Proč?
Po letech takhle sama.
Co když se něco stalo? Něco se určitě stalo a ona neví co. Co když se někde něco stalo nebo, proboha, co když se něco stane jí?
Chodí tu bezcílně. Má toho využít? Má uklízet? Nejde to. Něco si přečíst? Knihu? Ne, nemůže se soustředit.
Není při tom. Je tady, trčí tady a o ničem neví. Neví, kdo, co, kdy, kde a s kým… Někdo něco někam o něčem napsal a někdo další k tomu dodal něco jiného. A možná přiložil i fotku. A co je nejhorší, dnes večer nikdo neví, co dělá ona!
Znova čte ten strašlivý, anonymní vzkaz:
Vážení obyvatelé domu číslo 22/1285, upozorňujeme, že dnes v době od 19:00 do 7:00 nebude z technických důvodů fungovat připojení k internetu.
