„Proč mám za koly auta takové divné fleky?" optala jsem se inženýra. „Protože máš špatné brzdy." zahučelo zpod reklamního Elektro-prospektu: "Bude to nejspíš prasátkem."
Podívala jsem na děti a uznala jsem, že sice v autě značně drobí a zbytky jídla při vystupování zašlapávají do koberečků, ale z toho ještě nelze automaticky soudit, že by něco dělaly s brzdami.
Inženýr si povzdechl: “Prasátka jsou součástky brzdové techniky.“ Prý abych byla v klidu, protože on už mi nějakou dobu pravidelně do auta brzdovou kapalinu dolévá. „Jen se ti ztrácí neznámo kam.“
„Tak to musíme dát do servisu,“ navrhla jsem řešení.
Do této chvíle zcela klidný inženýr zbledl tak, že upustil reklamní leták, přestože na něm byla v akci 42palcová LCD televize s podsvícením a zakvílel: „Do servisu? Ty ses zbláznila!"
Zauvažovala jsem, jak souvisí autoopravna s prudkým poklesem mé inteligence, ale to už inženýr převzal řeč a kladl celou sérii záludných otázek, na které si naštěstí povětšinou vzápětí sám odpovídal.
„Kdo dává auta do servisu?“ Správná odpověď: jenom úplní hlupci! A co tam ti technici s tím autem dělají?“
„Opravují je?" střelila jsem od boku.
„Pche!", udělal inženýr: „Akorát je rozeberou a dají ti tam něco, ani nevíš co, nevíš, jak a čím to zašroubovali a jestli to dotáhli.“ Rozhodil rukama a namířil na mne prstem: „Do servisu dávají auta akorát lidé jako ty!"
Pochopila jsem, že se zřejmě jedná o lidi, kteří stejně jako já pramálo přemýšlejí o brzdové kapalině a jsou klidně schopni přejet výměnu oleje. Inženýr se při představě této skupiny lidí zhnuseně zachmuřil. „Každý by si pod své auto měl vlézt sám,“ zakončil svůj výklad jasně.
„Co mám teda dělat, když mi to přestane brzdit?
Inženýr se na mne podíval jako na někoho, kdo by byl bez něj v životě zcela ztracen a opáčil: „Budeš brzdit motorem, to dá rozum!"
Protože jsem doposud brzdila zcela primitivně brzdou, zeptala jsem se, jak se tato činnost provozuje.
Inženýr se podíval vzhůru a zřejmě přemýšlel, proč si vzal někoho, kdo ani neví, co je prasátko.
Zhluboka se nadechl a pomalu artikuloval: „Pojedeš, ucítíš, že ti selhaly brzdy. Zkusíš podřadit a auto samo zpomalí. Chvíli to budeš pozorovat, a když to nezpomalí dost, vypneš motor a případně zatáhneš ruční brzdu."
Je možné, že jsem přišla o konec poutavého výkladu, jelikož jsem mu neurvale skočila do řeči a jmenovala pražské čtvrti, které leží na kopci. V rozčílení jsem, pravda poněkud nadbytečně, zmínila i kněžnu Libuši a Přemysla Oráče, kteří jsou tím viní, že já nyní musím za jízdy zatahovat ruční brzdu.
„Auto prodám, dokud to vůbec jde.“
„Vždyť je v báječném stavu!" urazil se inženýr: „Hlavně ho zamykej, ať ho někdo neukradne!"
„To těžko,“ mávla jsem rukou a připomněla mu, jak jsem onehdy lezla k volantu přes sedadlo spolujezdce, protože se klika zasekla o nějaký drát.
„Potřeboval jsem si cvičně rozebrat zrcátka,“ hájil se inženýr.
„Musela bych zloději nechat vzkaz, ať do zámku nejprve vší silou praští, jinak se dovnitř prostě nedostane.“
Inženýr vše odmítl s tím, že už objednal náhradní díly „jen si pod auto lehnout" a že už dávno nové brzdy má a „už v tom autě prakticky jsou“.
Vidina nových brzd mne vskutku potěšila a zajímala jsem se, kde že tedy reálně jsou? „Kde by byly? Skládám si je v ložnici na koberci."
