Nikdy nedávejte zvířátku jméno! Teda pokud se ho chystáte někdy sníst. Asi to má cosi společného s emocemi. Možná s duší. Každopádně udělení jména má silný liturgický význam.
Už jen pojmenování věci fixuje její existenci v našem vesmíru. A pojmenování člověka dává celé bytosti identitu. Mít jméno je prastará zvyklost jdoucí až do časů, kam lidská paměť sahá.
Ptá se mladý chlapec šamana: „Stepní Trávo, prosím tě, prozraď mi, jak ty vlastně přicházíš na jména, která dáváš novorozeňatům? Pošeptají ti je duchové našich předků?“ Šaman se záhadně usměje: „Ano. Duchové mi napoví skrze to, co v danou chvíli vidím a prožívám. Vidím vodopád a tvoje sestřička se jmenuje Padající Pramen. Vidím orla a tvůj bratr se jmenuje Černé Křídlo. Proč se ptáš, Hýkající Osle?“
Asi je součástí i naší kulturní historie dávat jména podle typických znaků a vlastností daného člověka. Vzpomeňte jen: Malý, Zrzavý, Ryšavý, Nový. A pak podle činností, které lidé provádí: Kolář, Kovář, Truhlář.
Jistě, přicházejí i pikantnosti, tomu se člověk v zásadě nevyhne. A i to jsou věci zcela jasné a přirozené. To nepřirozené nastane teprve s příchodem státu. Vznikají instituce, regulace, recese a deprese. Stát nás chrání a snaží se nám zabránit v dělání hloupých věcí, a tak rozhoduje o tom, jaká může kdysi svobodná společnost dávat jména.
Etatisté si zase povzdechnou: „Ale jistě, kdyby to stát neregulovat, tak by si lidé vymýšleli úplné hlouposti. Třeba R2-D2.“ Stále ale nějak nemohu přijít na to, jak vymýšlením hloupého jména poškozujete posvátný veřejný zájem. Komu se tím vlastně ublíží. Že by tomu dítěti?
A tak se stalo, že kdesi na vsi žil chlapík dobře stavěný, ztepilý a energický tak, že nikdo mu neřekl jinak než Bujný Tur. Tak dlouho se to opakovalo, až mu zdomácněla přezdívka Bujtur a chlapík se tak začal i podepisovat. Jednoho dne měl syna a chtěl mu z rodinné tradice dát tátovo jméno. A nazval ho také Bujtur. A tu nějaká paní z úřadu začala ťukat tužtičkou do nějaké knihy a u toho kroutila hlavou. NENENE, toto jméno dát nemůžete, není na seznamu.
Ale vždyť není urážlivé, a je zcela slovanské, můžete mít Krasomila, můžete mít Miroslava, můžete mít Bohumila, ale nemůžete mít Bujtura? NENENE. Požadovat po úřadu logiku je stejně marná snaha jako požadovat po akvarijní rybičce, aby vyšívala.
A bylo z toho dlouhého trápení a mrzení, až nakonec po třech měsících malé dítko dostalo jméno Bujtur. Jeho nositel je jediný Bujtur v republice. Nebyl žádný jiný nikde na světě. Alespoň až do nedávna. Jeden z rodiny Bujtura před nedávnem opět nazval svého narozeného syna Bujtur. Člověk by očekával, že už byl precedens prolomen, že matrikářky si zjistí, že jméno už existuje, a mimořádně zajímavá rodinná tradice bude dál žít svým životem. A tady opět stát, se svými úřady stvořenými, aby chránily občanskou společnost, řekl podruhé NE!
Malá anomálie vesmíru nebude existovat. Prostě budete mít uniformní jména a budete uniformní občan, už tady začíná ta správná občanská poslušnost! Je zřetelně vidět, že normalizační komunistická matrika neudělala vůbec žádný mentální posun a naše demokratická matrika svobodného státu řekla zase stejné „NE“. Stejné kyselé ženské, stejné strohé předpisy, stejný stroj na poslušné občany.
A tady se opět začalo bojovat, vyhrožovat a soudit. A i tady nakonec polevily ledy. Tímto posílám srdečné pozdravy do Liberce, kde se před nedávnem narodil druhý Bujtur na světě. Gratuluji a fandím mu a třeba bude jednou Bujtur i prezident a díky svému nedovolenému jménu ponese libertariánské poselství vzdoru proti nesmyslným státním úřadům dál.
Třeba jednou právě Bujtur pomůže vybudovat svobodnou společnost, kde úředníci budou sloužit lidu a úřady pomáhat občanské společnosti. Pokud jste libertariáni a čekáte syna a ještě nevíte, jak by se měl jmenovat, zkuste se zamyslet nad jménem Bujtur.
