Tento tragický nadpis jsem si vypůjčil z Respektu č.50/11. Dokonce od Erika Taberyho, šéfredaktora. Že by ani novinář jeho kalibru nerozeznal hranici mezi ničením cizí věci a uměním?
Roman Týc, výtvarník a hlavně velký provokatér, vyměnil skla semaforů na přechodech pro chodce. "Šíleně naudné" obrázky stojícího a jdoucího panáčka nahradil obrázky "veslejšími". Chtěl prý sledovat rekce lidí na tento svůj umělecký záměr. Správci či majiteli semaforů se zřejmě nelíbilo, že někdo svévolně vrtá do jeho zařízení, které musí splňovat celou řadu technických a bezpečnostních norem, za něhož je zodpovědný, a nakonec ještě musí sám uvést semafory do původního stavu. P.Týc si od soudu odnesl šedesátitisícovou pokutu, kterou nezaplatil, a proto bude muset jít na měsíc do některého z nápravných zařízení.
Není myslím důležité, zda byly Týceho obrázky pěkné, či nikoliv (mě osobně se třeba ty publikované docela líbily). Není ani důležité, jak se celý spor mezi p.Týcem a správcem komunikací vyvíjel a jakou nakonec dostal od soudu pokutu. Je to jeho věc.
Smutnější je, co z toho udělal Erik Tabery.
"... pokud zdejší spravedlnost nedokáže odlišit kriminálníka od umělce ...spravedlnost není jen otázkou paragrafů, ale i výkladu...", tak nevím, je povinností soudu zjišťovat, zda je poškozování cizí věci dílem umělce nebo někoho jiného? Jsou snad pro umělce stanovené jiné sazby? A jak je vlastně definován pojem umělec? Je přece úplně jedno, kdo vyměnil a za jakým účelem skla na semaforech, důležité je, že s tím organizace za semafory zodpovědná nesouhlasila. Ať jsou nová skla sebekrásnější! A ještě k tomu výkladu práva a spravedlnosti. Zrovna u sankcí za cokoliv by měly být paragrafy jednoznačné, právě nejednoznačnost a špatná vymahatelnost celé řady našich zákonů plodí právě ty nespravedlnosti.
"... jestli ale něco může překračovat některé konvence, pak je to umění ... má provokovat k přemýšlení ... upozorňovat, jak automaticky a samozřejmě bereme věci kolem nás ...", tyto fráze bych čekal od kurátora výstavy obrazů nebo kritika z kulturní rubriky, ne od novináře Erika Taberyho. Toto přece nemá ze své hlavy. Toto se nedá vymyslet, toto se musí opsat! V souvislosti s výše řečeným mě napadá, co se říká před obrazem, který je pouze změtí barevných čar a cákanců. "To je přece umění". Když jde modelka po molu v nesmyslných šatech, které se nedají nosit, nebo celou divadelní scénu tvoří dvě oprýskané židle a herci při monologu skákají z jedné na druhou. Ano, toto "umění" opravdu provokuje k přemýšlení, ale určitě ne k takovému, které měl autor na mysli. Ano, přiznám se, i já beru jako samozřejmost, jak vypadají semafory na přechodech. Docela vůbec mě nezajímá zelený či červený obrázek, ale jestli nemusím čekat půl hodiny, než mohu přejít, nebo zda není kolem semaforu naděláno našimi miláčky či jinými bytostmi. Většinou jsem rád, že tam vůbec semafor je a že funguje (a auta na červenou zastaví).
Kdyby pan Týc místo pozorování, jak budou lidé reagovat na jiné obrázky na semaforech, kritizoval špínu na ulicích, chodnících, v podchodech a nevím kde ještě, kterou bohužel musíme už brát opravdu "automaticky jako samozřejmost", budu první, kdo o něm napíše oslavný, i když neumělý článek, na svůj blog.
Teď mě napadá, že náš soused, který je schopen pouštět hudbu nebo hulákat s kumpány uprostřed noci co to dá, je vlastně umělec, také se snaží překračovat některé konvence a docela hodně nás nutit k přemýšlení nad tím, jak samozřejmě bereme, že by měl být v noci klid.
