Mám zvláštní "štěstí", o Vánocích již podruhé čtu knihu o esesácích. Minule to byly Laskavé bohyně, letos úžasná kniha o Heydrichovi a atentátu na něj Francouze Laurenta Bineta - HHhH (přeloženo do češtiny Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich).
Mnoho papíru bylo popsáno o nejrůznějších postavách totalitních systémů, nacistech, komunistech, samovládcích v Indočíně či jiné pakáži, kterou světové dějiny bohužel mimo jiné vyprodukovaly.
Laurent Binet napsal román o Reinhardu Heydrichovi (mimo jiné autor koncepce tzv."konečného řešení") a atentátu na něj, který určitě patří k tomu nejlepšímu o této problematice, co se může současným generacím narozeným dlouho po válce dostat do rukou. A také, co lze přečíst jedním dechem a přesto získat informace, na které v hodinách dějepisu není čas, nebo jsou podány nezáživně, no jako v dějepise.
Úžasná je už samotná forma. Samozřejmě, vždy jde především o obsah, ale pokud je kniha napsána tak, jako ji napsal Binet, musí zaujmout i posledního hráče počítačové střílečky . Popis, jak autor postupně získává informace o Heydrichovi, atentátu na něj, o skutečných lidech, kteří se pokoušeli svými omezenými prostředky pomáhat jeho zneškodnění. A jak tyto informace přetváří v odstavce knihy, zdálo by se až minimalisticky, pedantsky, ani jedna věta nesmí nudit, nic nesmí být navíc. Napínavé čtení o nedávné historii přitom neohýbá fakta na úkor spádu a lehčí stravitelnosti pro čtenáře. Sám jsem si musel knihu šetřit, aby mi vydržela alespoň do Silvestra!
Pro napsání vyvrcholení celé knihy, tedy popisu samotného atentátu, zrady a nakonec smrti v kryptě kostela, přijel Binet do své "milované" Prahy, aby vše, co napíše, bylo ještě autentičtější, než kdyby to napsal doma u psacího stolu. Ale aby k tomuto vyvrcholení mohlo dojít, musel autor začít pěkně od začátku, ani Heydrich nebyl vždy takovou bestií, jakou byl v roce 1942. A aby to dotáhl na fakticky jednoho z nejobávanějších mužů nacistického Německa, muselo se udát mnoho náhod, intrik a navíc ve "správných" kulisách. V normálních dobách by celé dobrodružství skončilo u vyhození z armády, které bylo důsledkem Heydrichova nadměrným zalíbením v opačném pohlaví. Až potud je vše lidské. Bohužel, v totalitních systémech může však příběh pokračovat. Když to tedy nepůjde v armádě, půjde to po stranické linii. A tady už to mnozí znají, a nemusí se to odehrávat ani v hitlerovském Německu. V případě Heydricha to byl vstup do stranických jednotek SS. Schopnosti, které by se v normálních poměrech neprojevily, jsou v nedemokratických podmínkách zneužity ve službách ideologiím všech barev. A Heydrich je toho krystalicky čistým příkladem.
Binetova kniha samozřejmě přináší mnoho dalšího "poučného" jak ze samotného nacistického Německa, o jeho čelních nechvalně známých protagonistech, tak z protektorátu. Podpis Mnichovské dohody, Zánik Československa i nevšední pohled na vznik Slovenského štátu. Možná i nový pohled na samotný atentát. Jeho důsledkem nebylo pouze další nesmyslné popravování nevinných lidí (jak nás to učili v 80.letech ve škole, protože atentát nevymysleli v Moskvě, ale v Londýně), ale odstranění člověka, který mohl mít na svých nových a důležitějších štacích na svědomí ještě daleko větší množství dalších obětí (v nejbližší době měl být převelen a dále ve svých čistkách pokračovat v Paříži). A také, že právě i díky tomuto atentátu vděčíme za obnovení naší republiky v původních hranicích, což ještě dlouho po vypuknutí války nebylo vůbec samozřejmé.
Obálka knihy je vyvedena v barvách zástavy nacistického Německa. Hákový kříž byl černý, ale byla to především rudá, která převládala. Je zajímavé, že rudá převládá na vlajkách většiny totalitních států. Má to být krev obětí, které po nich zůstávají?
