Říkají, proč čteš ty sprosťárny, vždyť je to jenom o chlastu a sexu chlípného budižkničemu. A já odpovídám, ano, je to také o životních radostech a neřestech, ale především o pocitech. A taky trochu o Americe a literatuře zase jinak.
Charles Bukowski
Všechno je jednou poprvé. I mé setkání s Charlesem Bukowským. Bylo to tedy již před léty, někdy na začátku devadesátých, ale pamatuji si to jako dnes. Jedna z uveřejněných povídek v novinách a posléze i celá právě vyšlá povídková knížka "Všechny řitě světa i ta má" mě dostala a odstartovala moji závislost na Bukowském. A nejen kvůli do té doby nepublikovatelným a zapovězeným tématům. Nebylo vůbec jednoduché v tehdejším boomu překládané literatury najít opravdu to dobré. Bukowski byl ale správný tip.
Následovalo Faktótum, Poštovní úřad, Šunkový nářez a mnoho dalších. Ba dokonce jsem vstřebal i velké množství básniček, které tedy obecně moc nemusím. Jsou často ještě oplzle-syrovější než povídky. Svého času jsem si dokonce i jednu vytiskl, tehdy ještě na jehličkové tiskárně! (Nevypadalo to tam zle).
S každou knížkou zažívám ten neopakovatelný pocit, kdy se propadám do zcela jiné dimenze, která je pro našince, žijícího docela spořádaným životem, úplně naruby. A proto je možná "jiný" Bukowského svět tak přitažlivý (samozřejmě pouze z tepla našeho domova). Story Hanka Chinaskiho a mnoho dalších bezejmenných "hrdinů-pobudů", kdy je Bukowského vlastní příběh častou inspirací, jsou velice mírně řečeno dost nekonvenční. Omračující popisy nekonečného poflakování po barech, pití v postelích odporných pronájmů, souloží s posledními prostitutkami za hlt vína ale i ženami nejen z okraje společnosti, vykonávání lidských potřeb. Nekonečné sázení na dostizích a vyhazovy z roztodivných zaměstnání pro nespolehlivost a opilství. Tisíce osudů podobně "postižených", předlouhé dny a večery úplného a chtěného osamocení, pouze s psacím strojem a třetinkou whisky. Nekonečné obesílání redakcí básněmi a povídkami. Čekání na honorář. Nepovedené vztahy. Zcela osobitý pohled na literaturu a jejich tvůrce, faleš beatniků. Sarkasmus. Bukowski se málokdy vyjadřoval k politické situaci. "Politika je, jako byste zkoušeli ojet kočku do kaďáku" (z poslední u nás vydané knížky Nejkrásnější ženská ve městě).
I přes všechny neúspěchy a většinu života prožitou v nejistotě "z ruky do huby" Bukowski nikdy neobviňoval pro své postavení někoho konkrétního nebo snad dokonce celou společnost. Neměl potřebu se proti nikomu a ničemu bouřit, jak to bylo v určité době a nejen v Americe dost moderní. Vždy zůstal svobodný a za všech okolností, svůj život si zvolil sám a sám ho řešil. Ze svých radostí, uzkostí, samoty a bolestí se vypsal v básních a povídkách. Zvolil k tomu drsný styl, který ovšem odpovídal drsným podmínkám jeho reality.
Mám rád, když je cítit z literatury nepředstírané lidství, počínaje třeba nádherně českou poetikou Bohumila Hrabala a konče poetikou vypitých kartónů piv, dostihových sázek a poštovního úřadu Charlese Bukowského.
