Můj první kontakt s úřadem, kde se poté, co jsme vyhodili spoustu peněz za nové auto, musí jít všichni potupně přihlásit, byl v 80.letech. Poté jsem byl na stejné instituci ještě několikrát, jmenovala se různě, staré mravy zůstaly.
Tehdy jsem zakoupil pořádně jetou Š100 a musel jsem abslovovat tzv.přehlášení. Auto jsem koupil za pár tisíc za několik minut. To jsem ještě ale netušil, že budu muset absolvovat snad pětihodinové čekání ve frontě napříč smradlavou a tmavou čekárnou na DI. Všude spousta uniformovaných příslušníků VB, ovšem naši řadu obsluhoval pouze jeden ( a ještě jeden za přepážkou). Chodil vždy na parkoviště před barák, tam zkontroloval jedno auto (číslo, barvu, a já nevím co ještě), ale právě tak mohl zkontrolovat najednou třeba aut pět. Ale to by asi nezvládl. Právě to nás štve v hospodě, když pingl nosí pivo a ostatní věci po jednom kuse a nevezme víc najednou. Tohle si myslelo v řadě asi většina chlapů, co v ruce žmoulalo vyplněný formulář a kolek, který samozřejmě nebylo možné na vrátnici koupit. Všichni se zároveň dívali na hodinky, kdy bude polední pauza a na půl hodiny se zavře. Ti, co nerozvážně přišli až v deset, a ne alespoň hodinu před sedmou, kdy se otevíralo, se ten den na vyřízení svých záležitostí asi těšit nemohlo. Můj možná první kontakt se státní mocí.
Za pár let jsem toto absolvoval ještě několikrát, někdy přibyl stolek, někde kytka, mylím, že dokonce udělali sezení jako v bývá v bankách. Ale arogantní vrátný, co vydává formuláře zůstal, nekonečná pomalost také. Dnes se již tento úřad jmenuje jinak a také sídlí jinde. Čeká se na schodech. Naposledy jsem tam byl měnit ŘP (asi 3/4 roku před vypršením povinné lhůty). Dostal jsem lístek s pořadím, to číslo bylo o dost vyšší, než to, co bylo na tabuli. No nic, svou hoďku a půl jsem poctivě vystál a s dobrým pocitem, že jsem něco konečně udělal včas, jsem se vracel jarním odpolednem domů. Za tři týdny jsem si byl vyzvednout nový ŘP. Svou hoďku a půl jsem poctivě vystál a dostal kartičku, co možná za chvíli už zase nebude platit (doufám, že můj pesimismus není na místě).
Dnes jsem si přečetl, že se zhroutil systém registrace automobilů. Chlapi, běžte domů. Dnes už to nerozchodíme. Smál jsem se a vzpomněl si na starou zaplivanou čekárnu z 80.let (o computerech neměl tehdy nikdo anim tušení) s tím, že je vše při starém. Není nad jistoty.
